ECLI:CZ:US:2012:4.US.683.11.1
sp. zn. IV. ÚS 683/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 č. j. KSOS 25 INS 3519/2008, 29 NSČR 44/2010-A-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z insolvenčního rejstříku (dostupný na https://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2010 č. j. KSOS 25 INS 3519/2008-A-52 byl zamítnut insolvenční návrh stěžovatele a Ing. M. M. jakožto věřitelů proti dlužnici I. Se. (dále jen "vedlejší účastnice"), která byla dědičkou původního dlužníka věřitelů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 9. 6. 2010, č. j. KSOS 25 INS 3519/2008, 2 VSOL 100/2010-A-72, rozhodnutí krajského soudu v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, č. j. KSOS 25 INS 3519/2008, 29 NSČR 44/2010-A-88, odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínky přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí odkázal na své usnesení sp. zn. 29 Cdo 865/2010 (správně 29 Cdo 865/2009) ze dne 21. 12. 2010, v němž ve vztahu k téže dlužnici jednak dovodil, že uznání dluhu správcem dědictví je úkon contra legem, neboť nejde o úkon nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví ve smyslu §175f odst. 1 občanského soudního řádu, a dále že vznesení námitky promlčení ze strany dlužnice nebylo v rozporu s dobrými mravy, neboť nešlo o zneužití práva dlužnicí.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 č. j. KSOS 25 INS 3519/2008, 29 NSČR 44/2010-A-88 napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud nenapravil pochybení odvolacího soudu a akceptoval jeho nesprávný právní názor, že uznání dluhu správcem dědictví je neplatným právním úkonem, resp. že vznesená námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel jednak poukázal na rozsah jednatelských oprávnění správkyně dědictví, jak byly vymezeny v usnesení o jejím jmenování, a dále měl za to, že v určitých případech je uznání dluhu správcem dědictví úkonem v zájmu dědice, jako tomu bylo v nyní projednávané věci, kdy v důsledku součinnosti věřitelů a vedlejší účastnice došlo ke zhodnocení majetku náležejícího do dědictví z přibližně 11 milionů Kč na 31 milionů Kč. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že dne 28. 7. 2001 zemřel dlužník N. S. a jeho jedinou dědičkou se stala vedlejší účastnice, které bylo v té době 11 let. Dne 22. 7. 2003 byla správkyní dědictví ustanovena JUDr. J. M., která po předložení příslušných dokladů dne 1. 12. 2003 v souladu s §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uznala pohledávky stěžovatele a dalších věřitelů. Tito se pak zdrželi uplatnění svých nároků vůči vedlejší účastnici soudní cestou, neboť se domnívali, že uznání dluhu správkyní dědictví bylo platné a že tedy došlo k prolongaci promlčecí lhůty na dobu deseti let ode dne uznání. Zmíněné uznání dluhu souviselo rovněž s dohodou o postoupení pohledávek, která byla uzavřena mezi věřiteli jako postupníky a vedlejší účastnicí, zastoupenou zákonnou zástupkyní, jako postupitelkou, jejíž součástí byla dohoda, že věřitelé za vedlejší účastnici uhradí náklady spojené s vymáháním pohledávek, které tvořily majetkovou podstatu dědictví. Došlo však k tomu, že opatrovnický soud svým rozhodnutím ze dne 19. 9. 2005 smlouvu o postoupení pohledávek neschválil. Proti tomuto rozhodnutí podala zákonná zástupkyně vedlejší účastnice po dohodě s věřiteli odvolání, které však dne 13. 3. 2006 vzala zpět. Věřitelé tak nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek nabytím části aktiv dědictví, jak bylo původně dohodnuto, a nezbylo jim než podat insolvenční návrh, neboť tou dobou již závazky vedlejší účastnice vůči věřitelům převyšovaly hodnotu aktiv; o tomto insolvenčním návrhu pak obecné soudy rozhodly jak uvedeno výše. Vedlejší účastnice totiž vznesla námitku promlčení, kterou obecné soudy nepovažovaly, na rozdíl od stěžovatele, za odporující dobrým mravům. Stěžovatel spatřoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v tom, že vedlejší účastnice nejprve v průběhu roku 2003, tzn. v době, kdy ještě k promlčení pohledávek věřitelů v žádném případě dojít nemohlo, s nimi uzavřela smlouvu, díky níž se vyhnula žalobě. Stěžovatel, jakož i ostatní věřitelé, byli i následným jednáním zákonné zástupkyně vedlejší účastnice utvrzováni v přesvědčení, že celá věc bude vyřešena dohodou. Tato dohoda však byla i přesto, že by, jak je dnes patrné, přinesla vedlejší účastnici značný finanční prospěch, zmařena opatrovnickým soudem, a to za přispění zákonné zástupkyně vedlejší účastnice, která vzala odvolání proti rozhodnutí opatrovnického soudu zpět. Sama vedlejší účastnice poté vznesla v insolvenčním řízení námitku promlčení, čímž věřitelům znemožnila domoci se uspokojení jejich pohledávek. Jelikož měl stěžovatel za to, že obecné soudy neposkytly jeho právům dostatečnou ochranu, navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 č. j. KSOS 25 INS 3519/2008, 29 NSČR 44/2010-A-88 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se insolvenčním návrhem stěžovatele řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k jeho zamítnutí, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu