ECLI:CZ:US:2012:4.US.711.12.1
sp. zn. IV. ÚS 711/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, se sídlem U Luhu 23, 635 00 Brno, zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, AK Dvořákova 13, 602 00 Brno 2, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011 č. j. 11 A 222/2010-79 a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011 č. j. 4 As 30/2011-120 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho správní věci s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho práva na informace zaručeného článkem 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 č. j. 11 A 222/2010-79 zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 2. 7. 2007 č. j. 18676/2007-84/482, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 2. 2007 č. j. JMK15998/2007, jímž byl pro přílišnou obecnost odmítnut jeden bod žádosti stěžovatele o poskytnutí informací, a to poskytnutí korespondence aktivistů, které měl na mysli první náměstek hejtmana Jihomoravského kraje ve svém projevu na 14. zasedání zastupitelstva dne 9. 11. 2006 ve věci územního plánu VÚC Břeclavsko. Soud konstatoval, že z žádosti stěžovatele ani po jejím doplnění nebylo patrno, o jakou korespondenci se jedná, a proto byla žádost správně odmítnuta v souladu s ustanovením §14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 4 As 30/2011-120 stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. Vysvětlil, že zatímco náměstek hejtmana, který jediný mohl teoreticky požadovanou korespondenci vlastnit, není subjektem povinným k poskytnutí korespondence ani ke spolupráci k jejímu získání, krajský úřad jakožto povinný subjekt bližšími údaji o aktivistech nedisponoval, což uvedl v odpovědi na další body stěžovatelovy žádosti, a proto požadovanou korespondenci, o jejíž existenci a dispozici v rukou krajského úřadu stěžovatel pouze spekuloval, nemohl poskytnout, neboť žádost stěžovatele se opírala o údaje, které krajský úřad neměl.
Stěžovatel namítá, že ve své žádosti o informace použil všechny identifikační znaky, které bylo možné z projevu náměstka hejtmana dovodit, a že žádost nemohl více upřesnit, neboť mu nebyly poskytnuty informace k ostatním bodům jeho žádosti. Stěžovatel žádost formuloval v dobré víře v pravdivost vyjádření veřejného představitele, přičemž povinný subjekt nikdy nepopřel existenci korespondence, naopak žádostí o upřesnění její existenci potvrdil; použití výrazu "bombardování" náměstkem může být chápáno tak, že je Jihomoravský kraj zahrnován především korespondencí. Náměstek vyslovil rozsáhlé a politicky zásadní nařčení směřující do sféry stěžovatele coby odpůrce projednávaného záměru, přičemž stěžovatel zamýšlel svou žádostí získat informace, z kterých by bylo možno vyvodit politickou odpovědnost náměstka, případně podniknout příslušné právní kroky, a proto měla být žádost vyřízena tak, aby bylo patrno, zda výrok veřejného činitele byl podložen, či nikoli. Dodává, že má-li být právo na informace efektivním nástrojem veřejné kontroly, nemohou si orgány veřejné moci svévolně a bez postihu určovat, které informace poskytnou a které nikoli. Stěžovatel dále namítá, že žádné zákonné ustanovení nezakládá náměstku hejtmana coby součásti územně samosprávného celku výluku z povinnosti poskytnout informaci nebo spolupracovat na jejím získání. Stěžovatel také oponuje tvrzení Ministerstva pro místní rozvoj, že stěžovatele vyzvalo k časovému upřesnění původu informace. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud mylně považoval Krajský úřad Jihomoravského kraje za povinný subjekt místo Jihomoravského kraje, jemuž stěžovatel žádost adresoval, a dále má za to, že odůvodnění jeho rozhodnutí trpí logickým rozporem, který má přímý vztah pro utváření právního názoru, na kterém je založen konečný výrok rozsudku.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se stěžovatelovou věcí zabývaly i s přihlédnutím k jeho námitkám a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Stěžovatelem vymezený spor o aplikaci ustanovení §14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. je pouhou polemikou s rozhodnutími obecných soudů, která nedosahuje ústavní roviny a neopodstatňuje tak zásah Ústavního soudu. Stěžovatelovo právo na poskytnutí požadované informace nemohlo být kritizovaným postupem krajského úřadu porušeno, neboť stěžovatel netvrdí, že touto informací povinný subjekt disponoval, a proto ji měl poskytnout, nýbrž s ohledem na jím sledovaný záměr požaduje konkrétní negativní způsob vyřízení své žádosti.
Pokud jde o určení subjektu povinného k poskytnutí informace v oblasti územní samosprávy, názor právní praxe se konsoliduje v tom směru, že v případě samostatné působnosti je jím územní samosprávný celek jako takový, přičemž nejpraktičtější se jeví svěření tohoto úkolu krajskému úřadu a nikoli hejtmanu či jinému orgánu (srov. Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související. Praha: Linde, 2012, str. 46 - 47); takto byl aprobován i Ústavním soudem (srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 281/11).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu