ECLI:CZ:US:2012:4.US.724.11.1
sp. zn. IV. ÚS 724/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, AK se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 3114/2010-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010 č. j. 14 Co 110/2010-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2009 č. j. 11 C 125/2006-118 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 101 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 1 712 400 Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 125/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že o žalobě obchodní společnost CHODOV REALITY, a. s., proti stěžovateli o zaplacení žalované částky rozhodovaly obecné soudy opakovaně. Obvodní soud v pořadí prvým rozsudkem (č. l. 46) žalobě vyhověl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel způsobil žalobkyni škodu tím, že na pozemky p. č. X, p. č. Y a p. č. Z v k. ú. Chodov (vydané v restituci L. J., nyní ve vlastnictví žalobkyně) navezl zeminu a vybudoval stavbu zemního valu, čímž jejich další využití zcela znemožnil. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (č. l. 71), neboť shledal, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2008 čj. 28 Cdo 3366/2008-97 zrušil rozsudky nalézacího a odvolacího soudu a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že užívání pozemků v rámci stavby zemního valu povolené a započaté před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nelze hodnotit jako protiprávní a že právní vztahy mezi účastníky měly být posouzeny podle ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě (vznik nájemního vztahu), a nikoliv podle §5 odst. 3 téhož zákona.
Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem řízení co do částky 407 280 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 305 120 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok II.), žalobu o zaplacení ročních úroků z prodlení v soudem vyčíslené výši zamítl (výrok III.) a stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 165 580 Kč (výrok IV.). Obvodní soud vázán právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že dnem nabytí vlastnictví k vydaným pozemkům (dne 2. 12. 2002) vznikl mezi osobou oprávněnou z restituce a stěžovatelem nájemní vztah, který nebyl vypovězen, a na základě darovacích smluv vstoupila do právního postavení pronajímatele žalobkyně. Výši nájemného za užívání pozemků v období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 soud určil podle cenových výměrů Ministerstva financí v částce 30 Kč/m2 ročně. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 64 010 Kč. Odvolací soud formuloval tři důvody, které dle jeho názoru v projednávané věci vylučovaly vznik nájemního vztahu, nicméně i on byl vázán právním názorem dovolacího soudu, takže právě pro respekt k této závaznosti rozhodl výrokem potvrzujícím. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo právní otázku zásadního právního významu, neboť tato byla dovolacím soudem v téže věci již jednou závazně vyřešena.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že se s jeho argumentací uplatněnou v dovolání nevypořádal, zejména se nevyjádřil k tomu, proč již jednou vyřešené právní otázky nemají být posouzeny jinak, a jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání označil za nepřezkoumatelné a obsahující prvky libovůle. Ve vztahu k věci samé stěžovatel poukázal na to, že žalobě bylo vyhověno pouze s ohledem na vázanost soudů prvního a druhého stupně právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Ten je však podle stěžovatele rozporný s hmotným právem, neboť nájemní vztah podle ustanovení §22 zákona o půdě nemohl vůbec vzniknout, shrnutě vyjádřeno proto, že předmětné pozemky jednak nespadaly do působnosti zákona o půdě a dále k nim žádné z užívacích práv vyjmenovaných v zákoně o půdě neexistovalo, protože právní předchůdce stěžovatele byl jejich vlastníkem. Stěžovatel upozornil, že různé senáty Nejvyššího soudu řeší danou problematiku rozdílně; jeho názor je shodný s těmi rozsudky, podle kterých se ustanovení §22 zákona o půdě nevztahuje na případy jiných užívacích práv než těch, která jsou vyjmenována v jeho prvním odstavci, tedy ani na případy, kdy k pozemku neexistovalo žádné užívací právo, ale k užívání docházelo z podstaty vlastnického práva.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2011 zcela odkázal na argumentaci uvedenou ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2009.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2011 konstatoval shodnou argumentaci stěžovatele uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého dřívějšího rozhodnutí, v němž zaujal závazný právní názor a s argumenty stěžovatele se dostatečně jasně vypořádal. Odvolací soud jeho závěry respektoval, a odmítnutí dovolání tak za této situace respektovalo platnou úpravu přípustnosti dovolání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník řízení, obchodní společnost CHODOV REALITY, a. s., zastoupená Mgr. J. T., advokátkou, který se plně ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu. Podotkl, že o povinnosti stěžovatele kompenzovat užívání pozemků pod zemním valem v k. ú. Chodov bylo opakovaně rozhodnuto, stěžovatel však tato rozhodnutí bezdůvodně nerespektuje a odmítá se smířit s neúspěchem ve sporu. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
V replice ze dne 25. 8. 2011 stěžovatel setrval na výtce, že Nejvyšší soud se obsahem jeho dovoláním blíže nezabýval a toto odmítl, aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatel také nesouhlasil s názorem vedlejšího účastníka, že jde o pouhou polemiku s právním názorem obecných soudů, neboť ústavní stížnost podal především proto, že usnesení dovolacího soudu vykazovalo dle jeho názoru zásadní nedostatky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou stěžovatelovy argumentace ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu bylo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy. K obecným principům těchto základních procesních práv, v rozhodovací praxi Ústavního soudu již vyloženým, lze proto pro účely projednávané věci pouze připomenout, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud respektoval, neboť účelem tzv. nenárokového dovolání není opakované vznášení požadavků dovolatele na opětovné přezkoumání právní otázky, kterou již dovolací soud v téže věci vyřešil. Usnesení dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, navíc samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).
Ústavní soud rovněž neshledal porušení procesních práv stěžovatele v řízení, jež předcházelo usnesení Nejvyššího soudu, neboť ze soudního spisu a i z rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel měl možnost předstoupit před soud, předložit mu svoje argumenty, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjádřit se k tvrzením protistrany a čerpat opravné prostředky, aniž by byl vůči straně žalující jakkoliv znevýhodněn.
Při přezkumu rozsudků nalézacího a odvolacího soudu ve věci samé vzal Ústavní soud v úvahu, že předmětné pozemky v k. ú. Chodov byly v prosinci 2002 restituovány podle zákona o půdě. Vlastnictví oprávněné osoby, L. J., k předmětným pozemkům nebylo popřeno a bez ohledu na běh věcí jde o otázku s konečnou platností vyřešenou, pro jejíž zpochybnění nebyl dán v probíhajícím řízení žádný prostor. K námitce stěžovatele, že obecné soudy rozhodly o existenci nájemního vztahu plynoucího z §22 zákona o půdě v rozporu s hmotným právem, neboť byly vázány dle jeho mínění vadným právním názorem dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Tvrzení stěžovatele o zásahu, resp. porušení vlastnického práva, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť rozhodnutí, jímž je stěžovateli jako vlastníkovi stavby zemního valu uložena úhrada za užívání pozemků ve vlastnictví jiné osoby, nepovažuje za rozporné s ústavními kautelami. V ústavně právní rovině jde v současné době o střet zájmů dvou ve sporu stojících vlastníků, který obecné soudy vyřešily. Ústavní soud jejich rozhodnutí akceptoval, a to i za situace, kdy v okolnostech daného případu by v zákonné rovině bylo možné přisvědčit i jiné právní kvalifikaci vztahu mezi stěžovatele a vedlejším účastníkem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková,v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu