ECLI:CZ:US:2012:4.US.728.12.1
sp. zn. IV. ÚS 728/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Y. N., zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Divadelní 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2725/2010-149 ze dne 16. listopadu 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 202/2009-117 ze dne 13. ledna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 65/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 53 C 65/2008-98 ze dne 5. února 2009 ve spojení s usnesením č. j. 53 C 65/2008-109 ze dne 1. června 2009 k žalobě stěžovatelky určil, že výpověď z nájmu družstevního bytu č. 5, o velikosti 4+1, ve 3. podlaží domu č. p. 1025 na adrese Dědická 33 v Brně, kterou dal žalovaný MÍR, stavební bytové družstvo (dále jen "žalovaný") stěžovatelce dne 23. ledna 2008 (dále jen "výpověď z nájmu družstevního bytu"), je neplatná (výrok I.), přiznal zástupci stěžovatelky specifikovanou odměnu za zastupování (výrok II.) a nepřiznal náhradu nákladů řízení České republice (výrok III.) ani žádnému z účastníků řízení (výrok IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 Co 202/2009-117 ze dne 13. ledna 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh stěžovatelky, aby soud určil, že výpověď z nájmu družstevního bytu je neplatná, zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením čj. 26 Cdo 2725/2010-149 ze dne 16. listopadu 2011 zamítl (výrok. I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejího práva došlo zejména v řízení před odvolacím soudem, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tím stěžovatelce podle jejího tvrzení fakticky odňal odvolací soud právo jedné instance, když rozhodnutí odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně není možné napadnout řádným opravným prostředkem.
Stěžovatelka má dále za to, že postup odvolacího soudu, který bez dalšího změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky zamítl, byl v rozporu s ust. §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud totiž podle stěžovatelky v souladu s tímto ustanovením výzvu neučinil a rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo pro stěžovatelku překvapivé. Stěžovatelka uvádí, že pokud by bylo stěžovatelce známo, že odvolací soud má v úmyslu věc po právní stránce hodnotit odlišně než soud prvního stupně, doplnila by svá skutková tvrzení a navrhla další důkazy na podporu svého právního stanoviska ve věci.
Nejvyšší soud pak podle stěžovatelky v postupu odvolacího soudu neshledal vadu, přičemž se stěžovatelka domnívá, že měl pro výše uvedené pochybení odvolacího soudu jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolací soud však postup soudu odvolacího, který byl podle stěžovatelky v rozporu s občanským soudním řádem, potvrdil a tím rovněž on zasáhl do základních práv a svobod stěžovatelky.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dále stěžovatelka v tom, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací odmítl argumenty stěžovatelky z oblasti sociální, a to bez toho, aby v tomto směru jakkoliv doplnil dokazování. Stěžovatelka měla opakovaně v předchozích řízeních poukazovat na svůj závažný zdravotní stav, když v důsledku řady nemocí, kterými trpí, je zásadním způsobem ovlivněna kvalita jejího života ve vztahu ke všem běžným životním situacím. Stěžovatelka uvádí, že je dlouhodobě odkázána na pomoc okolí, není schopna se o sebe sama starat a náklady spojené s výdaji na léky jsou podstatně navýšené. Podle stěžovatelky tak je v rozporu s dobrými mravy, když odvolací soud tyto skutečnosti při svém rozhodování nezohlednil a neposkytl stěžovatelce přiměřenou právní ochranu s ohledem na její stav.
Stěžovatelka namítá, že závěry odvolacího soudu o výši příjmů stěžovatelky, data úmrtí jejího syna či výše měsíčních nákladů stěžovatelky na léky, se kterými se soud dovolací plně ztotožnil, nebyly založeny na žádných provedených důkazech a soud vycházel pouze z tvrzení účastníků. Proto se podle stěžovatelky jedná o zcela nepodložené závěry a jako takové by neměly být podkladem soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka současně považuje za nesprávný postup odvolacího soudu spočívající v tom, že se zabýval hodnocením způsobu placení nájmu ze strany stěžovatelky v době po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatelka uzavírá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za nesprávná, neboť dostatečným způsobem nezohlednily zdravotní a sociální stav stěžovatelky, a proto jsou v rozporu s dobrými mravy. Tím došlo podle stěžovatelky v odvolacím i v dovolacím řízení k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud předně konstatuje, že podle jeho náhledu byl obecnými soudy v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav a důvody, pro které obecné soudy nepovažovaly výpověď z nájmu družstevního bytu za rozpornou s dobrými mravy, a se kterými stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž rozhodující soudy se vypořádaly též s relevantními tvrzeními stěžovatelky. Ústavní soud v tomto ohledu jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí považuje za projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost na ně pouze odkazuje.
Ačkoli stěžovatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, tento postup se opírá o ust. §220 občanského soudního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že byla připravena o možnost podání odvolání. Ústavní soud však upozorňuje, že odrazem postupu dle ust. §220 občanského soudního řádu je ust. 237 odst. 1 písm. a) téhož předpisu, dle kterého je v takovéto věci ex lege přípustné dovolání a je tak zaručeno, že věc bude meritorně projednána další instancí, a to Nejvyšším soudem.
Ve vztahu k namítané absenci poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu v souladu se svojí judikaturou Ústavní soud upozorňuje, že ust. §118a odst. 2 občanského soudního řádu rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení pak není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení. Rozhodnutí pak není nepředvídatelné, pokud stěžovateli muselo být známo, že právní kvalifikace učiněná obecným soudem je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. V projednávaném případě byly důvody, pro které odvolací soud neposoudil výpověď z nájmu družstevního bytu za rozpornou s dobrými mravy, založeny na skutečnostech, které uvedl žalobce ve svém odvolání (že porušování povinností stěžovatelkou bylo opakované a že stěžovatelka měla dostatečné prostředky na to, aby nájemné řádně hradila). Toto odvolání bylo dle doručenky obsažené v soudním spise doručeno právnímu zástupci stěžovatelky a stěžovatelka tak měla možnost v tomto směru argumentovat. V postupu odvolacího soudu tak v tomto ohledu neshledává Ústavní soud žádné pochybení.
S ohledem na uvedené skutečnosti nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitce stěžovatelky stran toho, že tato namítaná pochybení odvolacího soudu měl napravit soud dovolací. K rozhodnutí dovolacího soudu však Ústavní soud podotýká, že tento soud se s námitkou stěžovatelky stran absence poučení dle §118a občanského soudního řádu opomněl vypořádat. Toto pochybení však s ohledem na výše uvedené skutečnosti nepovažuje Ústavní soud za tak zásadní, aby odůvodňovalo jeho kasační zásah.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené závěry soudů o výši příjmů stěžovatelky, datu úmrtí jejího syna či výše měsíčních nákladů stěžovatelky na léky, nemající oporu v provedeném dokazování, zjistil Ústavní soud, že údaje o příjmech stěžovatelky vycházejí z jejího potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, údaj o datu úmrtí syna vycházel z tvrzení žalobkyně při jednání před odvolacím soudem, přičemž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti jeho správnost nezpochybňuje a údaj o výdajích za léky není obsahem žádného z v záhlaví citovaných rozhodnutí. Konečně pokud jde o námitku stěžovatelky, že odvolací i dovolací soud odmítl argumenty stěžovatelky z oblasti sociální, aniž by v tomto ohledu jakkoliv doplnil dokazování, dospěl Ústavní soud k závěru, že ani tato námitka není důvodná. Sociální důvody nejsou dle ustálené judikatury samy o sobě důvodem pro závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (blíže viz odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) a v tomto ohledu není podstatným zjištěním ani otázka výdajů nájemce. Pokud soudy zjistily, že stěžovatelka měla dostatečný příjem na to, aby nájemné hradila (konkrétně částku 12.680,- Kč čistého měsíčně), a stěžovatelka navíc ani netvrdila opak, nespatřuje Ústavní soud ani v tomto v postupu obecných soudů žádné pochybení.
Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. května 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu