ECLI:CZ:US:2012:4.US.792.12.1
sp. zn. IV. ÚS 792/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Palackého 168 - "Na Rybárně", Vsetín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 28/2011-58 ze dne 1. 12. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 139/2009-27 ze dne 29. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm rozhodnutím č. j. MěÚ/OŽP/721/2007/VH/Čo-231/2 ze dne 25. 2. 2009 nařídil stěžovateli odstranění v rozhodnutí specifikovaného vodovodního potrubí, nacházejícího se na sousedním pozemku, neboť tato stavba byla postavena bez stavebního povolení. Zmíněným rozhodnutím byly stěžovateli rovněž uloženy konkrétní povinnosti, upravující dobu provádění prací k odstranění stavby a jejich dokumentaci. Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžovatel odvolání, nicméně Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství rozhodnutím č. j. KUZL 27195/2009 sp. zn. KUSP 27195/2009 ŽPZE-RH ze dne 20. 5. 2009 odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") poté rozsudkem č. j. 29 Ca 139/2009-27 ze dne 29. 4. 2011 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu a Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 As 28/2011-58 ze dne 1. 12. 2011 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda nabyl vydržením právo odpovídající věcnému břemeni, jehož obsahem bylo vedení stavby vodovodu po cizím pozemku. K této otázce stěžovatel uvedl, že předmětný vodovod byl postaven přibližně v roce 1973 na základě ústní dohody právních předchůdců stěžovatele s tehdejšími vlastníky pozemku, na němž byl vodovod umístěn. Stěžovatel se stal vlastníkem vodovodu v roce 1998, přičemž o odstranění této stavby požádal v roce 2006 PhDr. P. K., který nabyl vlastnické právo k pozemku v roce 2002. Dle názoru stěžovatele byly v jeho případě splněny obě podmínky vydržení, tzn. nepřetržitý a nerušený výkon práva po dobu deseti let, jakož i dobrá víra, že mu toto právo náleží. V souvislosti s existencí dobré víry stěžovatel poznamenal, že si lze jen obtížně představit, že by jeho právní předchůdci realizovali stavbu na cizím pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, tzn. bez dobré víry, že jim toto oprávnění náleželo. Závěr obecných soudů, že ústní dohoda nemůže být tzv. zdánlivým právním titulem, o nějž lze opírat dobrou víru, dle stěžovatele představoval nepřípustně zužující interpretaci jedné ze zákonných podmínek a opomíjel právní, společenské a politické okolnosti doby, kdy tento zdánlivý právní titul vznikl. Stěžovatel konstatoval, že se dotčené období vyznačovalo krom jiného i značným rozvolněním právního vědomí a chápání věcných práv, proto mohla i ústně uzavřená dohoda objektivně založit dobrou víru jeho právních předchůdců a potažmo i jeho samotného. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 568/96 učiněný krajským soudem nepovažoval stěžovatel za přiléhavý, neboť se týkal vydržení vlastnického práva a nikoliv práva odpovídajícího věcnému břemeni. Obecné soudy dle názoru stěžovatele nerespektovaly kromě výše uvedených ústavně zaručených práv i další základní principy demokratického právního státu, a to zejména princip rovnosti plynoucí z čl. 1 Listiny, neboť upřednostnily vlastnické právo majitele pozemku před vlastnickým právem stěžovatele ke stavbě, ačkoliv majitel pozemku mohl a měl existenci předmětné stavby zjistit ještě před nabytím nemovitosti, resp. bylo věcí jeho právních předchůdců, aby jej na stavbu upozornili. Přijetím restriktivního výkladu podmínek vydržení, který nezohledňoval specifika doby, dále obecné soudy porušily čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Konečně došlo i k neoprávněnému zásahu do principu právní jistoty, odvozeného z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť stěžovatel byl k odstranění vodovodu donucen po téměř 35 letech nerušeného užívání, kdy byl on i jeho právní předchůdci v dobré víře, že jim toto právo náleží, přičemž pro stěžovatele je technicky obtížné zajistit si zdroj vody jinak. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97, I. ÚS 324/99, IV. ÚS 188/94 a Pl. ÚS 16/93 a navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 139/2009-27 ze dne 29. 4. 2011 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 28/2011-58 ze dne 1. 12. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti v podstatě totožné argumenty jako v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy podrobně vypořádaly, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto v plném rozsahu odkázat.
Pokud jde o stěžovatelem nastolenou otázku existence dobré víry, závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel nemohl na základě ústní dohody uzavřené právními předchůdci vydržet právo odpovídající věcnému břemeni, má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 721/2002 ze dne 27. 5. 2002 (dostupný na http://www.nsoud.cz) či v obecnější rovině rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1417/2001 ze dne 16. 1. 2003 (dostupný tamtéž), jehož základní východiska aproboval Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 35, str. 545 a násl., dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Z výše citovaných rozhodnutí plyne, že při posuzování otázky, zda byl držitel "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Omyl držitele může být skutkový nebo právní, přičemž právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu ("titulu"), který by mohl mít za následek vznik práva. Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící. Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván.
V nyní projednávané věci byla dle stěžovatele domnělým právním titulem vzniku věcného břemene ústní dohoda uzavřená jeho právními předchůdci. Svou dobrou víru tedy stěžovatel odvozoval z právního omylu, zapříčiněného nízkým stupněm právního vědomí v sedmdesátých letech minulého století. Jak ovšem plyne z výše citovaných rozhodnutí, právní omyl týkající se formy smlouvy oprávněnou držbu, vedoucí k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, zásadně založit nemůže. Nelze zcela vyloučit, že za určitých výjimečných okolností by bylo možno ke specifickým dobovým podmínkám přihlédnout; stěžovateli však nelze přisvědčit v tom, že by právě v jím uváděné době byly majetkoprávní dispozice, týkající se nemovitostí, běžně činěny ústní formou, resp. že by v obecném právním vědomí byla tato forma považována za dostatečnou. K "ústavněprávní" argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud poznamenává, že se zcela míjela s podstatou věci. Nejednalo se o kolizi dvou vlastnických práv, neboť vlastnické právo stěžovatele k vodovodu nikdo nezpochybňoval; předmětem řízení byla skutečnost, zda je stěžovatel oprávněn vést tento vodovod přes cizí pozemek. Stejně tak nelze hovořit ani o porušení principu právní jistoty, neboť na situace dlouhodobé držby cizí věci či práva pamatuje právě institut vydržení, jehož podmínky však nebyly naplněny.
Jelikož závěrům obecných soudů nebylo možno z pohledu ústavněprávního nic vytknout, neměl Ústavní soud důvod jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním posouzením věci v rovině "jednoduchého" práva, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu