ECLI:CZ:US:2012:4.US.871.12.1
sp. zn. IV. ÚS 871/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Goldfein CZ s. r. o., se sídlem Na Ležánkách 1624, Pardubice, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 41/2011-93 ze dne 28. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 41/2011-93 ze dne 28. 12. 2011.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 31 Af 116/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelce byla rozhodnutími Finančního úřadu v Pardubicích č. j. 2859/10/248912604289 ze dne 12. 1. 2010 a č. j. 2910/10/24891260428 ze dne 12. 1. 2010 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 57 970,- Kč za zdaňovací období listopad 2005 a ve výši 40 533,- Kč za zdaňovací období prosinec 2005. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 5260/10-1300-602331 ze dne 9. 8. 2010 zamítnuto. Rozsudkem krajského soudu č. j. 31 Af 116/2010-52 ze dne 31. 3. 2011 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 41/2011-93 ze dne 28. 12. 2011 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti byl, stručně řečeno, nesouhlas stěžovatelky se závěry správních orgánů, resp. správních soudů, dle nichž stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že došlo k uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. Stěžovatelka měla za to, že důkazy provedené v předchozím průběhu řízení nebyly správně vyhodnoceny a skutkové okolnosti nebyly správně zjištěny a setrvala na svém přesvědčení, že jí v souvislosti s balícími a úklidovými pracemi dodávanými třetí osobou vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, který orgány veřejné moci neoprávněně neuznaly.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud připomíná, že se zcela (doslovně) totožnými námitkami stěžovatelky již zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 870/12 ze dne 2. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž tyto neshledal důvodnými. Jediným podstatným rozdílem oproti nyní projednávané věci bylo, že se v případě citovaného usnesení jednalo o doměření daně z příjmů právnických osob za období roku 2005, zatímco ve věci nyní projednávané byla předmětem řízení daň z přidané hodnoty za období listopadu a prosince 2005. Jelikož podstata napadených rozhodnutí byla v obou případech shodná, tzn. neunesení důkazního břemene stěžovatelkou ve vztahu k uskutečnění deklarovaných balících a úklidových prací společností BPP Trading s. r. o., a shodná byla rovněž, v části týkající se vypořádání námitek stěžovatelky, odůvodnění obou rozsudků Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud pro stručnost za dostatečné na usnesení sp. zn. IV. ÚS 870/12 ze dne 2. 5. 2012 odkázat. I v nyní projednávané věci platí, že se Nejvyšší správní soud se všemi námitkami stěžovatelky důsledně vypořádal a jeho závěrům nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu