ECLI:CZ:US:2012:4.US.961.12.1
sp. zn. IV. ÚS 961/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti DERPAL, s.r.o., IČ 260 50 170, se sídlem České Budějovice, Litvínovice 12, právně zastoupené JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Žižkova 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2012, č.j. 9 Afs 42/2011-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zaručující, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, zakotvené v čl. 11 odstavci 5 Listiny.
Finanční úřad v Českých Budějovicích vyměřil, sedmi rozhodnutími ze dne 20. května 2010, stěžovatelce dodatečně daň z přidané hodnoty v celkové výši 1.254.000,- Kč a penále ve výši 250.800,- Kč. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 1. prosince 2010, č.j. 5483/10-1300, zamítlo. Správní žalobu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č.j. 10 Af 7/2011-25, zamítl. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že ke zmíněným zásahům došlo v souvislosti s daňovou kontrolou týkající se reklamy a propagace stěžovatelky. Finanční úřad měl pochybnosti o předložených dokladech (účetní podklady, fotografie a videozáznamy), a neuznal vynaložené náklady jako daňově uznatelné. Mimo jiné i proto, že se nepodařilo kontaktovat dodavatelské firmy, jimiž účtovaná cena byla podstatně vyšší. Finanční orgány i správní soudy, i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, založily svá rozhodnutí na neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka je však nadále přesvědčena, že byly překročeny ústavněprávní limity, neboť důkazní břemeno jí bylo uloženo i ohledně okolností, představujících sféru jejího svobodného podnikání. Není možné, aby stěžovatelka zkoumala míru solidnosti smluvního partnera například způsobem, kterým disponuje finanční orgán vybavený příslušnými pravomocemi (finanční toky, účtované ceny apod.). Stěžovatelka přesvědčena o nepřiměřeném kladení břemene v důsledku toho navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 7/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z předložených podkladů je patrné, že stěžovatelka byla podrobena daňové kontrole, při které finanční úřad shledal pochybnosti o provedených platbách, respektive o tom, že stěžovatelka obdržela od smluvního partnera za dohodnutou cenu požadovanou službu. Finanční orgány totiž při prověřování plateb zjistily, že ceny, které byly stěžovatelce vyfakturovány, navýšili dodavatelé služeb přibližně desetinásobně ve vztahu k ceně, za jakou byly reklamní plochy nabízeny jejím výhradním poskytovatelem. Dodavatelé služeb byli v průběhu finanční kontroly nekontaktní (případně slyšení svědci si nic nepamatovali), a v rozhodném období nevykázali žádnou zdanitelnou aktivitu. Podle závěrů finančních orgánů ani samotná existence smluv ani realizace některých služeb, neprokázaly přijetí služby stěžovatelkou od smluvního poskytovatele, který by byl plátcem daně z přidané hodnoty.
Správní soudy se pak důkladně věcí zabývaly, důkladně prověřily postup finančních orgánů a posoudily jednání stěžovatelky. Ústavní soud neshledal, že by jejich postup byl způsobilý zasáhnout do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítala. Právo na spravedlivý proces totiž nepředstavuje záruku účastníkovi řízení, že ve své věci bude úspěšný, ale jistotu, že řízení proběhne podle předem stanovených a jasných pravidel. Stěžovatelka rovněž neprokázala, že by postupem orgánů veřejné moci došlo k vyměření daně v rozporu se zákonným rámcem, respektive, že by daň byla vyměřena bez zákonného oprávnění. Jak je ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích dále patrné, nejen Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, ale i krajský soud se věcí řádně a důkladně zabýval. Oba soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu