ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.2.11.1
sp. zn. Pl. ÚS 2/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj), Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ž., dříve Ž.-Z., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Herny 855, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 č. j. 31 Cdo 2325/2008-216, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Nc 4459/2005-90, za účasti oprávněného LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg, se sídlem Stuttgart, Jägerstrasse 36, Spolková republika Německo, a soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, 2. května 2384, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými usneseními obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tato rozhodnutí - v důsledku toho - nálezem zrušil.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Nc 4459/2005-90, podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Heilbronnu ze dne 6. 6. 1997, sp. zn. 2 O 2400/96 I, nařídil exekuci proti povinné stěžovatelce pro vymožení pohledávky oprávněného (vedlejšího účastníka LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg, se sídlem Stuttgart, Jägerstrasse 36, Spolková republika Německo) ve výši 729 246 Kč, jakož i nákladů exekuce, a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2007, č. j. 9 Co 892/2007-139, toto (v pořadí druhé) usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Setrval ve svém právním názoru obsaženém v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 31. 8. 2006, č. j. 56 Co 423/2006-62, podle kterého nelze v projednávané věci aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení"), neboť exekuční titul byl vydán přede dnem 1. 5. 2004, kdy vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii, publikovaná jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s., v důsledku čehož nepřichází v úvahu - stěžovatelkou navrhované - přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze v dané věci Nařízení aplikovat či nikoli.
Oba soudy se shodly, že nebyla-li mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva, posuzují se podmínky pro uznání a výkon exekučního titulu podle §63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 97/1963 Sb."), a dovodily, že nařízení exekuce nebrání ani výhrada veřejného pořádku ve smyslu §64 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb. (námitka proti materiální vykonatelnosti titulu sem nespadá), a vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních je pak zaručena na základě Prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 8. 2001 [§64 písm. e) téhož zákona]. Exekuční titul - oproti stěžovatelce - obecné soudy za materiálně vykonatelný pokládaly, nepochybujíce, že povinná (stěžovatelka) je ve vztahu k oprávněnému (vedlejšímu účastníkovi LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg) dlužníkem solidárním (Gesamtschuldner).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 31 Cdo 2325/2008-216, dovolání stěžovatelky zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.). Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné a vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly zjištěny.
Dovolací soud konstatoval, že jelikož exekuční titul byl v dané věci vydán dne 11. 7. 1995 (ve spojení s rozhodnutím ze dne 6. 6. 1997), tedy přede dnem vstupu Nařízení v platnost (1. 3. 2002), a kromě toho též před přistoupením České republiky k Evropské unii, nelze ustanovení článku 32 a následujících Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na ni použít; "výklad a aplikace čl. 66 Nařízení jsou proto naprosto zjevné" a jde tak o tzv. acte claire (pozn. Ústavního soudu: rozumí se ve smyslu doktríny formulované rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturou), a tento úsudek nelze efektivně zpochybnit ani skutečností, že v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu se vyskytl výkladový závěr protichůdný, jmenovitě v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 56/2006.
Exekučním titulem [§40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu] je v dané věci rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995, které je vykonatelné bez ohledu na konečný rozsudek pro zmeškání vydaný Zemským soudem v Heilbronnu ze dne 6. 6. 1997, a zpochybnění jeho doručení stěžovatelkou je bez významu. Dovolací soud dal najevo, že jelikož toto rozhodnutí cizozemského soudu je podle písemného potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí ze dne 28. 9. 2005 č.j. 95-0261143-11-N / B 594/95 LM, pravomocné a vykonatelné (§63 zákona č. 97/1963 Sb.), lze jej pokládat za rozhodnutí, které je i v souladu s právním řádem České republiky, a jeho výkonu (též se zřetelem k výše konkretizovanému prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 8. 2001) nebrání žádná z překážek uvedených v §64 zákona č. 97/1963 Sb.; proto předpoklady pro nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, byly splněny.
Stěžovatelčinu námitku, že "z exekučního titulu nevyplývá, zda povinnost zaplatit vymáhanou pohledávku byla dlužníkům (povinné a jejímu manželovi) uložena společně a nerozdílně nebo zda jde o povinnost dílčí", označil dovolací soud za nezpůsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., neboť nejde o otázku, která má po právní stránce zásadní význam; z vykonávaného rozhodnutí se totiž jednoznačně podává, že jím stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 50 327,50 DEM spolu s K. Z. ("...Gesamtschuldner in Anspruch genommen mit: K. Z."...), čímž jde o závazek solidární. Výtku stěžovatelky, že odvolací soud "nevzal v úvahu, že o německém právu mělo být vedeno řádné dokazování, a to "především ve formě vyžádání osvědčení o cizím právu vydaného příslušným orgánem cizího státu, posudkem znalce anebo informací od Ministerstva spravedlnosti", proto dovolací soud posoudil jako neopodstatněnou.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 se nemohlo stát "vykonatelným po stránce materiální", neboť v důsledku "nezdařilé formulace výrokové části" postrádá "přesné vymezení práv a povinností k plnění a přesný rozsah a obsah plnění". Soudy, které vydaly ústavní stížností napadená usnesení, podle stěžovatelky nerespektovaly především usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1971 č. j. 1 Cz 60/71, evidenční číslo ASPI: 6190, co do zde předvídané povinnosti zkoumat "existenci konkrétních povinností" vyplývajících z "exekučního titulu". Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy přijaly závěr o solidární povaze jejího závazku bez "řádného a komplexního dokazování", zejména "ve formě vyžádání si osvědčení o cizím právu vydaného příslušným orgánem cizího státu, posudkem znalce anebo informací od Ministerstva spravedlnosti", čímž se dostaly do kolize s nosnými důvody "usnesení Nejvyššího soudu ČSFR v R 26/1987, str. 483", podle nějž "si měly kvůli nutnosti použít na projednávaný právní vztah ustanovení právního řádu cizího státu, zjistit přesné znění a obsah takového cizího práva".
Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná. Obdobně se vyjádřili vedlejší účastníci LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg a JUDr. Martin Růžička, soudní exekutor se sídlem Exekutorského úřadu Zlín, 2. května 2384.
Stěžovatelce byla tato podání intimována a v odpovědi na ně připomenula svoji argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti, jakož i též výše zmíněný akcesorický návrh.
III.
Podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 1 písm. b) vlastního rozhodnutí č. j. Org. 49/10 dne 30. 11. 2010, publikovaného pod č. 342/2010 Sb. si plénum Ústavního soudu vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu, a to včetně rozhodnutí, jímž má být ústavní stížnost odmítnuta. Právě v tomto obsazení Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jelikož příslušný senát (20 Cdo) dospěl k závěru, že je nutné se odchýlit od rozhodnutí jiného senátu, a sice usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 25 Nd 56/2006.
IV.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva z hlediska jeho "správnosti", který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda postrádá racionální základnu, či je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr namístě není, jestliže právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Rozhodnutí obecnými soudy ve věci přijatá nemohou být pochopena ani jako překvapivá. Ačkoli v otázce aplikovatelnosti Nařízení vycházela z judikatorní základny dříve ne zcela vnitřně jednotné, nelze jim vyčítat (coby soudům rozhodujícím konkrétní věc), že přisvědčily (jen) jedné z protichůdných koncepcí; podstatné je, že ani druhou neopomíjely, a té, již užily, daly přednost vědomě, a na argumentované bázi.
Právní názor shodný s tím, který ohledně časové působnosti Nařízení uplatnily obecné soudy, je v odborné literatuře ostatně přijímaný všeobecně (srov. Rozehnalová, N.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Právní fórum, roč. 2005, č. 3, str. 85; Simon, P.: Problematické určení časové působnosti Nařízení Brusel I. v rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu. Právní rozhledy, roč. 2007, č. 13, str. 481, a Pauknerová, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 128) a úsudek, že jej na podkladě přesvědčivého odůvodnění usnesení dovolacího soudu akceptovala i stěžovatelka, podporuje skutečnost, že mu v ústavní stížnosti již neoponovala.
Výše prezentované shrnutí obecnými soudy uplatněné argumentace též dokládá, že neobstojí námitka stěžovatelky, že se výkladem výrokové části rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 nezabývaly z hledisek, jež lze objektivně pokládat za relevantní.
Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže závěr o materiální vykonatelnosti exekučního titulu obecné soudy přijaly bez toho, že by vyhověly požadavkům stěžovatelky ohledně forem zjištění cizozemského (německého) práva.
Ustanovení §53 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb. podle právní teorie (Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 395-396) třeba rozumět tak, že zásadně justiční orgán má zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky (srov. procesní spis, č. l. 53-59, 67-70, 121-134), jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce.
Podobně podle komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875) platí, že (cizozemské) právo nemůže být předmětem dokazování v pravém smyslu slova, neboť v důkazním řízení se dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud může získat znalost cizozemského práva i jinak, tj. vlastním studiem, vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (srov. §53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. též ze znaleckého posudku, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. (srov. též Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 4. 2004, č. j. 56/204 - MO-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních, jež kromě jiného předjímá i možnost uložit účastníku, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy).
Z hledisek s tím slučitelných vychází i stěžovatelkou připomínané usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1987. Že soud může získávat znalosti o cizím právu též "vlastním studiem", uznává kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, resp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2005 č. j. 2 Azs 371/2004-88.
Přípustně tedy obecné soudy vycházely z vlastní znalosti rozhodného práva, byť výslovně položily důraz na znění výroku vykonávaného rozhodnutí.
Stojí rovněž za zaznamenání, že stěžovatelka zde vznesla výhrady, jež mají zhusta jen všeobecnou povahu, a vytýká jimi převážně údajnou "nedostatečnost" odůvodnění vydaných rozhodnutí, aniž by předkládala vlastní verzi rozhodného práva, resp. aniž by její námitky samy byly způsobilé doložit správnost oponentury, již proti obecným soudům uplatnila. Konkrétně vyjádřeno, stěžovatelka obecným soudům vytýká, že si neopatřily adekvátní prameny právních informací, sama nicméně své přesvědčení, že se rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 normám právního řádu Spolkové republiky Německo zpronevěřilo, konkrétními argumenty nepodpořila.
Současně je však namístě - coby podstatné - zdůraznit, že stěžovatelkou namítané "zpronevěření" (což nemůže znamenat nic jiného, než tvrzení věcné nesprávnosti) titulu cizozemskému právu, na jehož základě byl vydán, je v exekučním řízení bezcenné, nejde-li o důvody, pro které cizozemský titul nelze k výkonu rozhodnutí uznat podle §64 zákona č. 97/1963 Sb., jak stěžovatelce ostatně vysvětlil již odvolací soud zejména ve vztahu k tomu nejbližšímu důvodu, jímž je výhrada veřejného pořádku [§64 písm. d)]. Takovou výhradu vskutku nepředstavuje námitka materiální nevykonatelností titulu, neboť její posouzení je již otázkou podmínek pro nařízení exekuce, jež má být vykonána v tuzemsku a podle tuzemských procesních předpisů.
K závěrům obecných soudů o materiální vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí tedy nelze z ústavněprávních pozic (viz kritéria ústavněprávního přezkumu vyložená výše) vznést relevantní výhradu.
Stěžovatelka je názoru (v řízení před obecnými soudy jej prezentovala "jen z procesní opatrnosti"), že "rozsah a obsah" povinnosti, uložené jí exekučním titulem, nepředstavuje "přesné vymezení práv a povinností". Nepochybuje však, že jí povinnost k peněžitému plnění uložena byla, a může tedy jít jen o to (pakliže se tak stalo spolu s dalším povinným), zda je vskutku zavázána plnit celou výrokem určenou částku (jakožto společný závazek) anebo jen část, resp. svůj podíl (v případě závazku děleného). Prosadila-li by - v rámci jí zahájeného řízení o (částečné) zastavení exekuce - svoji představu, že německé právo, na jehož základě byl titul vydán, svědčí pro závazek dělený, musela by být exekuce v odpovídajícím rozsahu zastavena [§268 odst. 1 písm. a), příp. h) o. s . ř.]. Jinak řečeno, řízení o zastavení exekuce objektivně skýtá stěžovatelce - k ochraně těch práv, jež žádá chránit Ústavním soudem - adekvátní příležitost (viz princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu).
Na tomto základě a shrnutím řečeného je namístě úsudek, že námitky stěžovatelky efektivně ústavněprávní roviny nedosahují, a důvod k zásahu Ústavního soudu do prostoru obecného soudnictví dán není; jinak řečeno, stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a ani zvláštního negativního výroku zde netřeba.
Náhradu nákladů řízení, již vedlejší účastník (oprávněný v původním řízení) proti stěžovatelce požadoval, mu Ústavní soud nepřiznal, neboť existenci (mimořádných) podmínek ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v dané věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu