ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.34.11.2
sp. zn. Pl. ÚS 34/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném ze soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje), Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu dožádaného pro rozhodčí řízení jmenovaným rozhodcem JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., na zrušení ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označený rozhodce na základě rozhodčí smlouvy uzavřené "mezi žalobcem a žalovaným" a určený pro rozhodnutí jejich občanskoprávního sporu "jmenovacím dekretem" ze seznamu rozhodců "IAL, k.s., se sídlem v Praze", usiluje o to, aby Ústavní soud podrobil přezkumu ústavnost ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a "pro případ", že dospěje k závěru, že je v rozporu s ústavním pořádkem, aby toto ustanovení zrušil. Je si vědom, že oprávnění, svěřené soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), nemá, resp. že jsou mu známy judikatorní názory Ústavního soudu v této otázce, pročež se dovolává ustanovení §20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, a na jeho základě se s tímto požadavkem obrací na obecný soud, aby v rámci zde zakotveného institutu dožádání jej adresoval Ústavnímu soudu.
Obvodní soud pro Prahu 1 navrhovatelovo podání coby "dožádání podle §20 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů" vskutku pojal (i rejstříkovým zápisem) a s předkládací zprávou jakožto "věc dožádání" je - bez dalšího komentáře - předložil Ústavnímu soudu.
Neústavnost napadeného ustanovení §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení rozhodce spojuje s judikatorním vývojem posuzování otázky, zda i jiné než stálé rozhodčí soudy se mohou při určení rozhodce pro konkrétní spor odvolávat na vlastní vnitřní pravidla. Podle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1945/2010 je tato možnost vyhrazena (ačkoli dotud byl v soudní praxi přijímán rovněž odlišný názor) jen těmto "stálým" soudům, v důsledku čehož by v dané věci již svoji rozhodčí funkci vykonávat nemohl. Rozhodce však má za to, že závěr Nejvyššího soudu (jeho velkého senátu) vychází z ustanovení, jež je protiústavní, a tento úsudek obšírně odůvodňuje.
Pro posouzení daného návrhu je v dané věci určující, zda byl podán k tomu aktivně legitimovaným subjektem.
Návrh směřuje k vyvolání tzv. konkrétního přezkumu zákonné normy, a co do identifikace legitimního navrhovatele nepřichází v úvahu jiné východisko než to, které představuje ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
S rozhodcem lze bezezbytku souhlasit, uznává-li, že sám takové oprávnění nemá, a Ústavní soud již dříve, v senátním usnesení ze dne 28. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 37/09, podrobně vysvětlil, proč tomu tak je (rozhodce není "soudem" a není mu ani "připodobnitelný").
Obvodní soud pro Prahu 1 by legitimovaným navrhovatelem ve smyslu výše označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu být mohl, avšak jen za předpokladu, že by sám vedl řízení, z nějž by návrh na zrušení zákonného ustanovení podal "v souvislosti se svou rozhodovací činností" (čl. 95 odst. 2 Ústavy), a ten splněn očividně není - řízení, ve kterém by mohl napadené ustanovení §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení aplikovat, nevede (jinak by tomu bylo v případě řízení podle §31 téhož zákona).
Zbývá posoudit, zda se rozhodce "může domoci přezkoumání souladu zákona s ústavním pořádkem cestou dožádání ... ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení", jak se domnívá, resp. zda oprávněným navrhovatelem může být obecný soud tehdy, je-li k tomu rozhodcem takto dožádán.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Podle §20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení platí, že procesní úkony, které nemohou rozhodci sami provést, provede na jejich dožádání soud; soud je povinen dožádání vyhovět, nejde-li o procesní úkon podle zákona nepřípustný.
Jestliže z ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení plyne, že v řízení před rozhodci se přiměřeně užije občanský soudní řád, je v první řadě nezbytné uvážit, zda procesní institut dožádání upravený v §39 odst. 1 o. s. ř. je v navrhovatelem sledované intenci vůbec použitelný. Podle tohoto odstavce platí, že úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady anebo které v jeho obvodu provést nelze, provede na dožádání jiný soud.
Z řečeného se podává, že se tak dostává výrazu zásadě procesní hospodárnosti; dožadované úkony jsou těmi, ke kterým je soud jinak oprávněn, ale jejich provedení jím samým brání, resp. jej ztěžuje relevantní překážka. Úkon je proto činěn prostřednictvím soudu jiného, s účinky pro soud dožadující, a zásadně jde o součinnost při dokazování (viz §122 odst. 2 o. s. ř.).
Zatímco ustanovení §39 o. s. ř. dopadá do vzájemných poměrů obecných soudů, ustanovení §20 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení zasahuje do vztahu obecného soudu a rozhodce, a reflektuje skutečnost, že rozhodce je v procesu dokazování omezen dobrovolností, resp. absencí zákonného přinucení subjektů, které konkrétní důkaz mohou poskytnout (svědků, znalců, osob, které mají v držení listinu apod. - viz §20 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Právě tento znak rozhodčího řízení (že potřebné procesní postupy v něm nejsou vynutitelné) determinuje obsahové vymezení institutu dožádání soudu a určuje tím jeho věcné hranice, v niž se nutně odbývá i vymezení procesních úkonů, "které nemohou rozhodci sami provést". Že jim nelze podřadit návrh, adresovaný Ústavnímu soudu, na zrušení zákona nebo jeho ustanovení, je pak v tomto kontextu zjevné, a totéž platí očividně i vůči těm přípustným dožádáním, jež se spojují s tzv. pomocnými funkcemi soudu, jakými jsou kupříkladu jmenování a vyloučení rozhodce nebo zproštění mlčenlivosti svědka apod.
Připustit opak by ostatně neobstálo již logicky; nemá-li rozhodce legitimaci k podání návrhu podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nemůže ji vykonávat ani prostřednictvím "dožádaného" soudu, který ji sám (viz výše) nemá rovněž. Spojením dvou nelegitimovaných subjektů nelze dosáhnout ustavení subjektu, k návrhu naopak oprávněného.
Ani okolnost, že obvodní soud s návrhem rozhodce nenaložil obdobou ustanovení §39 odst. 2 o. s. ř. (ať už fakticky nebo výslovně příslušným výrokem), sama o sobě nemůže založit povinnost třetího - zde Ústavního soudu - se "dožádáním" věcně zabývat.
Rozhodcova argumentace prostřednictvím rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 3. 1982, Nordsee, 102/81, Recueil, s. 1095 (překlad příslušných částí rozsudku dostupný z ASPI, pod identifikátorem ASPI ID JUD29852CZ) se ve prospěch jeho požadavku relevantně neuplatní rovněž, a to již pro nesrovnatelnou výchozí základnu, již představuje specifická pozice tzv. komunitárního práva (resp. nyní práva Evropské unie) vůči právu národnímu a tomu korespondující institut předběžné otázky. Není tomu tak ani konkrétně, ve vztahu k tomu, co Soudní dvůr v tomto rozhodnutí uvedl, jestliže je v bodu 15) řečeno, že "je tedy na národních soudech a tribunálech, aby, pokud je to pro ně nezbytné, zajistily v souladu s článkem 177 SES podání předběžné otázky Soudu za účelem interpretace nebo zhodnocení platnosti ustanovení komunitárního práva, která případně aplikují při výkonu své pomocné nebo kontrolní funkce", a to již proto, že o žádnou z takových "funkcí" ve věci posuzovaného "dožádání" evidentně nešlo (viz též výše). Stojí za to též připomenout, že Soudní dvůr legitimaci k položení předběžné otázky rozhodci (ač v tamní věci rozhodujícího nikoli podle ekvity, nýbrž podle "práva") nepřiznal.
Nelze tudíž než uzavřít, že předmětný návrh na přezkum ústavnosti ustanovení §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení nesplňuje podmínku podání legitimovaným subjektem, v důsledku čehož nezbylo, než jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (jako návrh podaný "někým zjevně neoprávněným") odmítnout.
Oprávnění tak učinit rozhodnutím senátu [§43 odst. 2 písm. b) téhož zákona] bylo přeneseno na plénum jeho rozhodnutím podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, účinným ode dne 1. 12. 2010 (vyhlášeno sdělením č. 342/2010 Sb.).
Již jen nad tento rámec a jen pro informaci rozhodci je přiléhavé poukázat na usnesení ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10, případně na nález ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, v nichž se Ústavní soud vyjádřil - vůči rozhodcovým názorům konkrétně - i k věci, již mínil otevřít; jím oponovanému usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu přisvědčil a odmítl i argument "narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí" ve vztahu k rozhodcem tvrzené jeho "retroaktivitě".
Zcela závěrem se poznamenává, že dovozený výsledek vystihuje tu část řízení před Ústavním soudem, v němž je primárně posuzována otázka tzv. přijatelnosti návrhu; proto zde nejde o řízení kontradiktorní s obvyklými procesními konsekvencemi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu