ECLI:CZ:US:2013:1.US.1052.13.2
sp. zn. I. ÚS 1052/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, P. O. BOX 27, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 54 T 7/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 6 To 11/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1055/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 54 T 7/2011, uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce "tr. zákoník"), kterého se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti MANDY KOVO, s. r. o., vědom si účelového založení společnosti SOLAR PRIK, s. r. o., a sepsání smlouvy o dílo mezi společnostmi MANDY KOVO, s. r. o., jako objednatele, a SOLAR PRIK, s. r. o., jako zhotovitele, s předmětem plnění kompletní dodávky fotovoltaické elektrárny v ceně 248.000.000 Kč bez DPH - datované dne 29. 7. 2009, na podkladě níž vystavila společnost SOLAR PRIK, s. r. o., společnosti MANDY KOVO, s. r. o., dne 29. 7. 2009 fakturu č. 0001 k úhradě ceny předmětu plnění v celkové výši 295.120.000 Kč včetně DPH, dne 25. 8. 2009, ve Fulneku, okr. Nový Jičín, na Finančním úřadě ve Fulneku, v úmyslu neoprávněného získání majetkového prospěchu velkého rozsahu vylákáním výhody na dani z přidané hodnoty, jménem společnosti MANDY KOVO, s. r. o., podal přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července 2009, v němž mj. uplatnil též nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozsahu 47.120.000 Kč z uvedeného obchodního vztahu se společností SOLAR PRIK, s. r. o., ačkoli si byl vědom, že nedošlo k realizaci přijatého zdanitelného plnění dle §21 zákon ač. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tudíž uplatňovaný nárok na nadměrný odpočet daně ve výši 47.120.000 Kč nemohl vzniknout a nejsou tak splněny podmínky pro odpočet daně dle §72 a násl. citovaného zákona, kdy k nevyplacení požadované platby v uvedené výši nedošlo toliko v důsledku kontrolní činnosti Finančního úřadu ve Fulneku.
K odvolání státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 6 To 11/2012, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že při nedotčeném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil obviněného podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, zabývajících se nákupem zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodejem, a to v trvání 4 let. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť je neshledal důvodným.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho základních práv, zejména rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech v podstatě namítá, že nebylo vyhověno všem jeho návrhům na doplnění dokazování, ať již výslechem svědků či důkazy listinnými.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů
veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
Ústavní soud v konkrétnostech dodává, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebyly provedeny všechny jeho návrhy na doplnění dokazování. Leč, obecné soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale jen ty, které jsou nutné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jsou pak povinny zamítnutí navrhovaných důkazů odůvodnit. To však v nynější věci soudy učinily.
IV.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu