ECLI:CZ:US:2013:1.US.1197.13.1
sp. zn. I. ÚS 1197/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Stanislava Dobiáše, zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2013, č.j. 33 Cdo 3176/2012-115, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2012, č.j. 15 Co 367/2011-94, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10.8.2011, č.j. 221 EC 271/2010-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Jahna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností (s nesprávně označeným orgánem, vůči jehož rozhodnutí směřuje) napadl v záhlaví vymezené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že postup všech tří soudů je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména s čl. 36 odst. 1 spočívající v právu na soudní ochranu, a v rozporu se zásadou práva na spravedlivý proces a ochrany majetku občanů vyjádřených v čl. 11 odst. 1 věta druhé a též v čl. 36 odst. 1. Ohledně sporu nejprve informoval (část I. ústavní stížnosti), že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu, a že krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 10 785 000,- Kč s příslušenstvím. Poté (část II. ústavní stížnosti) analyzoval příčiny sporu. Zásadní stěžovatelova námitka vůči postupu obecných soudů je zcela založena na přesvědčení, že na posuzovaný případ se aplikovat ustanovení §564 obč. zákoníku, tj. určení doby splatnosti ponecháním na vůli dlužníka, když stěžovatel za částku 10 785 000,- Kč nepořídil, tj. nenabyl do svého vlastnictví žádné nemovitosti od města Brna, ale především, že již v polovině roku 2009 bylo oběma zřejmé, že k žádnému nabytí nemovitostí vedlejším účastníkem za finanční prostředky získané od stěžovatele jako půjčky od města Brna nikdy nedojde. Stěžovatel, kromě jiného, též poukázal na fakt, že vedlejší účastník v době, kdy čerpal půjčky od stěžovatele, nakoupil jiné nemovitosti, další nemovitosti prodal, proto klade otázku, zda takovým nákupem a prodejem nedošlo ke splnění podmínky požadované soudy obou stupňů spočívající v určení lhůty pro vrácení půjčky "až prodá nakoupené nemovitosti".
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil; současně žádal, aby Ústavní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 věta druhá:
Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Ze spisu městského soudu Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi, v pozici žalovaného, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 10 785,- Kč s příslušenstvím, kterou mu v několika tranžích poskytl jako půjčku. Městský soud jeho návrhu vyhověl, vydaný elektronický platební rozkaz byl v důsledku odporu podaného vedlejším účastníkem zrušen. Vedlejší účastník uplatněný nárok neuznával a vznášel řadu věcných i procesní námitek, včetně námitky promlčení práva na jejich vrácení. Městský soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 10.8.2011, č.j. 221 EC 271/2010-70, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16.9.2011, č.j. 221 EC 271/2010-74, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. Městský soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce, podle níž se stěžovatel zavázal půjčit vedlejšímu účastníkovi asi 18 mil. Kč, a to na nákup nemovitostí, přičemž částka měla být vrácena poté, co vedlejší účastník nemovitosti následně prodá. Soud I. stupně pak dospěl k závěru, že termín vrácení půjčky byl sjednán v režimu §564 obč. zákoníku, že doba vrácení byla proto ponechána na vůli dlužníka, neboť závisela na okolnostech, které mohl ovlivnit pouze dlužník. Stěžovatele soud poučil, že za této situace nemůže nárokovat samotné splnění povinnosti ze smlouvy o půjčce, ale podle uvedeného ustanovení se musí domáhat určení doby plnění soudním rozhodnutím. Na tomto základě soud uzavřel, že dosud nenastala povinnost vedlejšího účastníka vrátit předmět půjčky. Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel odvolání, posléze podal též návrh na přerušení odvolacího řízení (v důsledku podání žaloby na určení doby plnění); krajský soud návrh na přerušení zamítl a rozsudkem ze dne 29.5.2012, č.j. 15 Co 367/2011-94, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Věcnou správnost prvostupňového rozsudku založil na shodném závěru, že určení doby splnění bylo ponecháno na vůli dlužníka. Proto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24.1.2013, č.j. 33 Cdo 3176/2012-15, jako nepřípustné odmítl (pozn. s nepřesným odkazem na příslušné ustanovení obč. soudního řádu v prvním odstavci odůvodnění).
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem městského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení vypočtených článků Listiny. Podstatu stěžovatelovy stížnosti tvoří polemika se závěry obecných soudů o předčasnosti jeho žaloby, neboť ve smyslu §564 obč. zákoníku nenastala splatnost zapůjčené částky, přičemž z obsahu ústavní stížnosti pak plyne, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud k tomu dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Stěžovateli, který byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, nebránilo, aby zvolil ve smyslu poučení obsaženém v rozsudku městského soudu jiný postup k ochraně svého majetkového práva, což podle informací obsažených do ústavní stížnosti stěžovatel učinil. Ústavní soud se podivuje nad postupem stěžovatele při poskytování půjčky vedlejšími účastníkovi, kdy - též s ohledem na výši poskytnuté částky - smlouva nebyla uzavřena v písemné formě a nebyly jednoznačně specifikovány podmínky vrácení zapůjčené částky.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. obsahu spisu nalézacího soudu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013