ECLI:CZ:US:2013:1.US.1219.13.1
sp. zn. I. ÚS 1219/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem Ph.D., advokátem, se sídlem Litevská 1174/8, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 57/2013, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 57/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Nejvyššího soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že fyzicky napadl svou přítelkyni tak, že v úmyslu usmrtit ji bodl velkou silou kuchyňským nožem do oblasti břicha, odmítal přivolání lékařské pomoci a linku 112 zavolal až poté, co poškozená slíbila, že uvede, že si zranění způsobila sama, a ke smrti poškozené nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, přičemž tohoto skutku se dopustil ve zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rovněž pro trestný čin pokusu vraždy.
Stěžovatel za prvé rozporuje procesní použitelnost výpovědí policistů, kteří zasahovali na místě činu, a ve svých svědectvích popisovali mimo jiné i to, co se při zásahu dozvěděli od poškozené. Má za to, že jde o obcházení ustanovení trestního řádu týkajícího se výpovědi svědka (poškozeného). Při akceptaci tohoto přístupu orgány činné v trestním řízení nemusí žádné výslechy svědků provádět, stačí provést výslech policisty, který provedl vytěžení té či oné osoby. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03.
Za druhé stěžovatel rozebírá věrohodnost výpovědi poškozené. Ta v přípravném řízení uvedla, že si nepamatuje, jakým způsobem vzniklo její zranění, a při rekonstrukci na místě činu s odstupem dvou měsíců řekla, že se na nůž nabodla sama, přesto u hlavního líčení naopak popsala, že jí bodl úmyslně stěžovatel. Věrohodnost poškozené ovšem byla zpochybněna hraniční poruchou osobnosti související s nadužíváním alkoholu. Poškozená se po činu stala rovněž emočně vázanou na svědka Jiřího Markvarta, který, jak vyplynulo z jeho výpovědi, má se stěžovatelem nepřátelské vztahy. Tento emoční vztah dle soudu nezpůsobil možnost ovlivnění výpovědi poškozené, tak jak ji učinila u hlavního líčení. To však stěžovatel považuje za nelogické a tedy svévolné hodnocení důkazů, porušující jeho právo na spravedlivý proces.
Za třetí stěžovatel namítá opomenutí důkazů, které má spočívat v neprovedení navrhovaného znaleckého posudku zpracovaného v rámci trestního řízení před Krajským soudem v Praze sp. zn. 7 T 63/2007 a psychologické hodnocení stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Soud provedení těchto důkazů odmítl pro nadbytečnost s odůvodněním, že šlo o posouzení jeho osobnosti nikoli aktuální, ale dřívější.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a zásada in dubio pro reo nepřímo vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud toliko odkázal na text svého rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že všemi stěžovatelovými argumenty se již soudy zabývaly a má proto za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
Vrchní soud vyjádřil názor, že k porušení stěžovatelových práv nedošlo a odkázal na odůvodnění rozsudků soudu prvého a druhého stupně.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že stěžovatelovy námitky jsou zjevně neopodstatněné a odkázal na strany 5-6 svého usnesení.
Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 57 T 5/2012 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o otázku použitelnost výpovědí policistů, stěžovatel směšuje situaci, kdy policista má vypovídat o tom, co vnímal svými smysly, byť třebas z místa, kam se dostavil v souvislosti s plněním služebních úkonů, s případem, kdy by výpovědí policisty měla být obejita procesní nepoužitelnost jím vytvářeného či zajištěného materiálu. V případě nálezu sp. zn. II. ÚS 268/03, na který stěžovatel odkazuje, se jednalo o eventualitu druhou, spočívající v tom, že tehdejší stěžovatel podal na policii oznámení, ve kterém se přiznal k trestnému činu vraždy, avšak po sdělení obvinění se již k věci odmítl vyjadřovat, eventuálně čin popíral, a v důkazní nouzi byly použity výpovědi policistů, se kterými sepisoval úřední záznam o svém oznámení. Takovouto situaci Ústavní soud posoudil jako nepřípustné obcházení procesní nepoužitelnosti takovéhoto záznamu s tím, že záznam a jeho pořizování od sebe nelze oddělit. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, "dělení ucelené výpovědi oznamovatele trestného činu na policejní služebně na dvě fáze, a to na fázi, při níž ještě nejde o sepis úředního záznamu, a na fázi, kdy již o sepis jde, nelze v širších souvislostech připustit. Proces podání vysvětlení začíná okamžikem, kdy se osoba dostaví na policii. Okolnost, že policie nejprve s osobou naváže ústní kontakt, a následně začne sepisovat úřední záznam, činí z prvé informace přirozenou součást procedury sepsání tohoto úředního záznamu. Je logické, že osoba, která se dostaví na policii, nejprve musí promluvit, aby pak bylo možné její sdělení sepsat." Naproti tomu výpovědi policistů ve věci nynější k žádnému obejití procesní nepoužitelnosti nějakého jimi vytvářeného či zajišťovaného materiál nesměřovaly; nešlo o situaci, kdy by snad policisté vypovídali o komunikaci s poškozenou proběhnuvší v rámci nějakého s ní jimi sepisovaného procesně nepoužitelného záznamu její výpovědi. Pro úplnost lze nadto dodat, že ve věci zn. II. ÚS 268/03 se jednalo o situaci, kdy výpovědi policistů byly hlavními důkazy, na kterých bylo odsouzení tehdejšího stěžovatele založeno, zatímco ve věci nynější se jedná toliko o jedny z celé řady důkazů.
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení věrohodnosti poškozené provedenému obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě i připouští, v projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu