ECLI:CZ:US:2013:1.US.1296.13.1
sp. zn. I. ÚS 1296/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, čj. 6 A 101/2012-29, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. l a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze přehlédl, že stěžovatel splnil podmínku vyčerpání právních prostředků před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. svým podáním ze dne 24. 5. 2012 (a poté opětovně 6. 7. 2012 a 27. 12. 2012) adresovaným Ministerstvu dopravy. Pokud Městský soud v Praze v tomto ohledu zcela ignoroval vyjádření stěžovatele obsažené ve zpětvzetí žaloby a současně přehlédl návrh stěžovatele ze dne 24. 5. 2012 na opatření proti nečinnosti, došlo takovým postupem soudu k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 101/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se u Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") žalobou ze dne 29. 6. 2012 domáhal ochrany proti nečinnosti ze strany Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný"). Dříve než však bylo věcně rozhodnuto, vzal stěžovatel svou žalobu zpět s tím, že požaduje náhradu nákladů řízení. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení ve výroku I. zastavil a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi zabýval opakovaně a dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, v němž by se s výkladem a aplikací jednoduchého práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, například v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10 (N 38/60 SbNU 455)].
V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)] interpretoval Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Takové pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
V odůvodnění svého napadeného usnesení městský soud uvedl, že podmínkou pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Z obsahu správního spisu však městský soud dle svého tvrzení zjistil, že stěžovatel sice uplatnil prostředek proti nečinnosti, avšak teprve 6. 7. 2012, kdy adresoval nadřízenému správnímu orgánu žalovaného stížnost proti postupu v řízení a návrh na přijetí opatření proti nečinnosti žalovaného. Z toho městský soud dovodil, že stěžovatel nesplnil podmínku pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu danou §79 odst. 1 s. ř. s., tj. podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků, které právní předpis stanoví k ochraně práv účastníka řízení, a proto nárok na náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal.
Ústavní soud neshledal, že by výše uvedeným postupem Městského soudu v Praze došlo ke svévoli nebo extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti. Jakkoli je ve věci sporné, zda stěžovatel podal opravný prostředek proti nečinnosti poprvé dne 6. 7. 2012, nebo již dříve dne 24. 5. 2012 (přičemž stěžovatel v tomto smyslu ve správní žalobě ani v návrhu na zastavení řízení žádné datum podání opravného prostředku konkrétně neuváděl), Městský soud v Praze své napadené rozhodnutí řádně odůvodnil způsobem, kterému nelze z hlediska ústavnosti čeho vytknout. To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí věcně správného, ostatně pokud jde o námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu, je nutno opětovně zdůraznit, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu