ECLI:CZ:US:2013:1.US.1301.10.2
sp. zn. I. ÚS 1301/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 8. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 1301/10 ve věci ústavní stížnosti společnosti CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-151 ve druhém odstavci (o nákladech řízení) a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-164, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti nahradit náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Věry Doležalové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-151 ve druhém odstavci (o nákladech řízení) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-164 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-151 ve druhém odstavci o nákladech řízení. Dále se domáhala zrušení doplňujícího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-164.
Stěžovatelka vedla proti vedlejší účastnici spor před Okresním soudem Praha-východ. Soud plně vyhověl zástavní žalobě stěžovatelky a ve výroku pod bodem I rozsudku ze dne 18. 9. 2008 č. j. 19 C 8/2006-92 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit jí částku 3 382 500,56 Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatelka byla vůči vedlejší účastnici oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje v rozsudku specifikovaných zastavených nemovitostí. Ve výroku pod bodem II výše uvedeného rozsudku uložil Okresní soud Praha-východ vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 48 019 Kč.
K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-151 změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ tak, že se žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 3 382 500,56 Kč zamítá; současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 251 541 Kč. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-164 byl uvedený rozsudek doplněn o výrok, že stěžovatelka je povinna zaplatit na účet Okresního soudu Praha-východ náklady odvolacího řízení ve výši 20 365 Kč.
Jen tato rozhodnutí (jejich části) týkající se nákladů řízení jsou předmětem ústavní stížnosti.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti (a v jejím doplnění ze dne 28. 8. 2012) uvedla, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Krajský soud v Praze totiž ve svém rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů před soudy obou stupňů ve výši, jež je v rozporu s rozhodným právním předpisem. Krajský soud jí dále v doplňujícím usnesení uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20 365 Kč, mající představovat jednu polovinu soudního poplatku, neboť vedlejší účastnice byla usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 3. 2009 č. j. 19 C 8/2006-111 osvobozena od soudních poplatků za odvolací řízení z jedné poloviny. Leč i tato polovina soudního poplatku byla podle stěžovatelky vyměřena v nezákonné výši.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu - stěžovatelka odkázala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97 - mohlo být v rozhodném období právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel mohl domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Zcela v tomto duchu formulovala stěžovatelka žalobní petit své výše uvedené žaloby. Ústavní soud pak ve své ustálené rozhodovací praxi podle stěžovatelky také jednoznačně dovodil, že účelem takového řízení je pouze nárok realizovat zástavní právo, a nikoliv přiznání peněžitého plnění. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala zejména na nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725), kde Ústavní soud mj. konstatoval, že předmět řízení je tak ve smyslu zákona o soudních poplatcích nutno chápat jako "penězi neocenitelný". Ústavní soud dále ve svém nálezu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 584/07 (N 53/52 SbNU 531) dovodil, že přestože byl právní názor obsažený ve výše uvedeném nálezu vysloven v souvislosti se zákonem o soudních poplatcích, je nutné jej použít i při interpretaci a aplikaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, (dále též "vyhláška č. 484/2000 Sb.").
Stěžovatelka uvedla, že v souladu s výše uvedeným se svou žalobou, kterou zahájila řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 8/2006, domáhala toho, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí částku 3 382 500,56 Kč s příslušenstvím s tím, že je vůči vedlejší účastnici oprávněna domáhat se uspokojení této své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Stěžovatelka se tedy v souladu s platnou právní úpravou snažila získat exekuční titul proti vedlejší účastnici jako zástavkyni, která nebyla současně osobním dlužníkem předmětným zástavním právem zajišťované pohledávky. Veškerá výše uvedená judikatura se tak podle názoru stěžovatelky plně a bez dalšího vztahuje také na tuto věc, ve které se zcela nepochybně jednalo o řízení o zástavní žalobě, a nikoliv o řízení o přiznání peněžité částky, jak v rozhodnutí o nákladech řízení nesprávně a bez řádného odůvodnění dovodil Krajský soud v Praze.
Stěžovatelka dodala, že krajský soud svým rozsudkem změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 9. 2008 č. j. 19 C 8/2006-92 tak, že její žalobu zamítl, a stěžovatelka byla z tohoto důvodu ve věci zcela neúspěšná. V této souvislosti měl Krajský soud v Praze v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznat vedlejší účastnici zastoupené v řízení advokátem odměnu advokáta ve výši 5 000 Kč dle ustanovení §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006 (tak jak učinil Okresní soud Praha-východ ve svém rozsudku ze dne 18. 9. 2008 č. j. 19 C 8/2006-92), a nikoliv odměnu advokáta v částce 82 240 Kč dle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006. V rámci rozhodování o náhradě nákladů za řízení před odvolacím soudem pak měl Krajský soud v Praze vedlejší účastnici zastoupené v odvolacím řízení advokátem správně přiznat odměnu advokáta ve výši 7 500 Kč dle ustanovení §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb., a nikoliv odměnu advokáta v částce 104 950 Kč dle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Podle stěžovatelky je navíc z výše uvedeného zřejmé, že soudní poplatek jak za řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím neměl být vyměřen v částce 40 730 Kč, ale v souladu s položkou 2 písm. a) sazebníku, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, v částce 3 000 Kč. Částka 3 000 Kč je dle výše uvedeného ustanovení stanovena za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžitě plnění.
Stěžovatelka pro úplnost doplnila, že současně s ústavní stížností podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze také dovolání ve věci samé i do nákladů řízení, i když si byla vědoma, že dle rozhodných ustanovení o. s. ř. není dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud o dovolání již v mezidobí rozhodl, a to svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2012 č. j. 32 Cdo 3221/2010-206. Mimo jiné uvedl, že pokud jde o náklady řízení, není dovolání přípustné, a proto je odmítl, i když jsou mu známy nálezy Ústavního soudu, o nichž se stěžovatelka zmiňuje, srov. výše zmíněné nálezy sp. zn. II. ÚS 557/04 a sp. zn. III. ÚS 584/07.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu touto ústavní stížností napadeno není.
III.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice řízení Věra Doležalová ve svém vyjádření zejména uvedla, že v petitu žaloby stěžovatelky ze dne 31. 5. 2005 se sice uvádí, že "žalobce je oprávněn se uspokojení pohledávky domáhat pouze z výtěžku prodeje ideálního podílu na nemovitostech", žalobní návrh je však v rubrice označen jako peněžitý nárok a bez specifikace nákladů řízení požadovaných žalobcem k zaplacení žalovanými, kde by stěžovatelka sama nárok na náhradu nákladů řízení podřadila pod §7 písm. f) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dále vedlejší účastnice poukázala na to, že v řízení o ústavní stížnosti obvykle nebývá Ústavním soudem dovozována přípustnost podané stížnosti jen proti výrokům o nákladech řízení. Z uvedených důvodů navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Obecně lze konstatovat, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a může být způsobilé zasáhnout do základního práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004 ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96, resp. č. 76809/01 in http://hudoc.echr.coe.int/). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k jejich náhradě. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Obdobným případem se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (jak na to poukázal i stěžovatel) a dospěl k závěru, že účelem řízení bylo, "aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva", resp. že jeho předmětem je "nárok realizovat zástavní právo"; přitom výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž konstatoval, že předmět řízení je nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako "penězi neocenitelný". Z toho je zcela patrné, že předmětem téhož řízení nemůže současně být zaplacení peněžité částky ve smyslu §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Předmětem řízení byl nárok realizovat zástavní právo. Není v pravomoci obecného soudu, aby v takovém řízení de facto dovozoval, v jaké konkrétní výši je zástavní věřitel oprávněn domoci se svého práva vůči zástavci. Závěry Ústavního soudu obsažené ve výše citovaném nálezu, na něž se tímto pro stručnost odkazuje, lze tak vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
Uvedená argumentace - co do svého obsahu a smyslu - odpovídá i na vyjádření vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti.
Jelikož Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích postupoval tak, jako by se jednalo o prostou žalobu na peněžité plnění, došlo ze shora uvedených důvodů - co do výroku o nákladech řízení - k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela vyhověno a napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-151 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009 č. j. 29 Co 335/2009-164, týkající se nákladů řízení, byly zrušeny.