ECLI:CZ:US:2013:1.US.1339.13.1
sp. zn. I. ÚS 1339/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatelky Marie Boškové, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 2544/2012-91, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011 č. j. 1 Co 225/2011-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2011 č. j. 32 C 204/2010-47, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Vyslovila přesvědčení, že není v souladu s právem České republiky, když byla v bankovním registru klientských informací zapsána jako neplatič, přestože nebyla klientem banky a bankou jí služby nebyly poskytovány. Uvedla, že sice učinila prohlášení o ručitelském závazku, avšak dohodu věřitele a ručitele ze dne 23. 5. 2003 považuje za neplatný právní úkon od samotného počátku, když dlužníkem z úvěrové smlouvy byl její manžel a šlo tedy od počátku o společný závazek. Ten byl také vypořádán v rámci společného jmění dohodou tak, že závazek převzal manžel, který však dluh nesplácí. Pro uvedené skutečnosti se označeným zápisem cítí dotčena, a proto podala žalobou na ochranu osobnosti, v níž žádala o uložení povinnosti žalované zajistit výmaz záznamu v příslušné databázi. Soud I. stupně žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, a proto se obrátila na Nejvyšší soud, který však její dovolání odmítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah dovolání a na ustanovení občanského soudního řádu, vymezující jeho přípustnost (§237 a násl. o. s. ř.), opodstatněně rozhodl tak, jak ve výroku usnesení obsaženo. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu osobnosti, a na základě provedených důkazů se s jeho závěry důvodně ztotožnil. V odůvodnění rozsudku vyložil, proč právní závěry Městského soudu v Praze jsou v souladu s §11 a §13 občanského zákona, jakož i s obsahem §38 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb. (o bankách) a vyčerpávajícím způsobem také vysvětlil postavení stěžovatelky, která byla v předmětné databázi označena jako ručitelka, avšak jako manželka vypůjčitele byla i dlužníkem, když na tomto postavení ve vztahu k věřiteli nic nemění ani uzavření dohody o vypořádání společného jmění, podle níž by předmětný závazek přešel na bývalého manžela žalobkyně - tak by v databázi došlo k označení žalobkyně nikoliv jako ručitelky ale jako dlužnice (§150 odst. 2 občanského zákona).
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu