ECLI:CZ:US:2013:1.US.1350.12.1
sp. zn. I. ÚS 1350/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Dvořákové, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Cdo 794/2011-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.
O žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 94.018 Kč s příslušenstvím proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení, rozhodl Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 21 C 56/2010-42, tak, že žalobu zamítl.
Po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobkyně (stěžovatelka) užívala družstevní byt - který ji dala do podnájmu žalovaná - v době od 1. 4. 2006 do 26. 8. 2008, tedy po dobu téměř 29 měsíců a po celou tuto dobu hradila žalované měsíční částku 5.500 Kč (na nájem a na služby spojené s užíváním bytu). Žalobkyně tedy uhradila žalované částku celkem 159.500 Kč, z toho částka 65.482 Kč byla použita na úhradu služeb spojených s bydlením. K této smlouvě však bytové družstvo souhlas s podnájmem nedalo. Z vyjádření realitních kanceláří soud zjistil, že tržní nájemné takového bytu v dané lokalitě se pohybovalo v cenovém intervalu 3.400 - 3.600 Kč, bez plateb spojených s užíváním bytu, respektive že obdobný byt je nabízen za cenu 6.500 Kč až 6.800 Kč včetně inkasa.
Tato zjištění posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §457 občanského zákoníku a smlouvu uzavřenou bez souhlasu družstva hodnotil jako neplatnou. Dále vyšel z ustanovení §458 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že žalovaná převzala celkem částku 94.482 Kč, které by měla žalobkyni vydat. Soud prvního stupně však poukázal na to, že jde o synallagmatický závazek, kdy proti povinnosti žalované vydat poskytnuté plnění odpovídá povinnost žalobkyně - stěžovatelky vrátit přijaté plnění. Tím je majetkový prospěch představovaný hodnotou toho, co žalobkyně na základě neplatné smlouvy získala a co nelze objektivně vydat. Při úvaze o tržní hodnotě nájmu bytu 3.400 měsíčně bez služeb a v úvahu přicházející úhradě za jednotlivé měsíce ve výši 3.242 Kč, "jde o částku nižší než tržní nájemné". Žalobkyni proto nárok z bezdůvodného obohacení proti žalované nevznikl.
K odvolání stěžovatelky - žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava, rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, č. j. 54 Co 703/2010-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení jako správná.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podané podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl především následující. V rozhodnutí publikovaném pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem, ročník 1986 bylo uvedeno: "Odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vyvdat, vzniká bez zřetele na zavinění." Ustálený výklad ustanovení §451 odst. 1 vyznívá tak, že "Povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění na straně obohaceného ani na jeho protiprávní jednání. Hovoříme tak o koncepci kvazideliktu, kdy zákon stanoví povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu (vzniku bezdůvodného obohacení. Nejde o formu právní odpovědnosti. Úprava odpovědnosti za škodu se nepoužije ani analogicky. Komentář k o.z. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol., 10. jubilejní vydání, Praha, CH.Beck, str. 807, bod 2.". Podle Nejvyššího soudu to byla žalobkyně, která měla hospodářský důvod k zajištění bydlení ve vyhlédnutém bytě, k němuž příslušelo užívací právo žalované, jako člence stavebního bytového družstva oprávněné k užívání předmětného bytu. Z důvodů, které zůstávají mimo předmět dovolacího přezkumu, se neobrátila přímo na bytové družstvo, nýbrž vstoupila do vztahu se subjektem, který jí jím zamýšlené plnění byl ochoten poskytnout. Šlo sice o smlouvu neplatnou, nicméně na jejím základě bylo oběma stranami plněno. Generální povinnost obecné pečlivosti při předsmluvním jednání a následném uzavření smlouvy, stanovená v §43 občanského zákoníku, stíhá oba účastníky smlouvy rovným dílem. Na straně žalobkyně - stěžovatelky se jí dostávalo plnění v podobě možnosti předmětný byt užívat, na straně žalované šlo o právo požadovat částku mezi účastnicemi dohodnutou. Proto dovolatelka nemůže úspěšně tvrdit, že se jí nedostalo žádného plnění v podobě možnosti užívat byt (soudy nižších stupňů vyjádřeno "odbydlením si" placených částek), ač se tak stalo na základě neplatné smlouvy. Za správný je třeba považovat závěr odvolacího soudu o synallagmatické povaze nároku projednávaného v této věci, neboť na jedné straně žalobkyně plnila dohodnutou částku (byť i na základě neplatné smlouvy), na druhé straně požívala plnění spočívající v možnosti předmětný byt po uvedenou dobu užívat. V rozhodnutí publikovaném pod č. 53 ročníku 2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu bylo uvedeno: "Výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.".
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na její úvod uvedla, že ji podává proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu (str. 1). V závěru ústavní stížnosti však navrhuje zrušit i rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila speciální plnou moc, zmocňující k zastoupení před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud vyzval stěžovatelku (prostřednictvím jejího advokáta) k odstranění vady plné moci s tím, že ji poučil, že "Plná moc je jen obecná, není udělena výslovně pro zastupování před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti proti konkrétním rozhodnutím.".
Na to advokát stěžovatelky reagoval tím, že zaslal plnou moc zmocňující ho k zastupování v řízení o ústavní stížnosti pouze proti usnesení Nejvyššího soudu.
Z toho Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost byla relevantně podána jen proti usnesení Nejvyššího soudu, a to pro tvrzené porušení stěžovatelčiných základních práv, zejména práva na ochranu majetku.
V konkrétnostech stěžovatelka v podstatě uvádí, že obecné soudy opomenuly definici bezdůvodného obohacení (uvedenou v §451 odst. 1 občanského zákoníku) a umožnily legalizovat čistý majetkový prospěch získaný nezákonným způsobem. Přes neplatnost uzavřené podnájmemní smlouvy, a tedy zákonem nedovolené nakládání žalované s bytem, obecné soudy potvrdily právo žalované na tržní nájemné.
III.
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 822/13, usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 899/13). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy se dané věci řádně věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu - který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat - ve svých rozhodnutích přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedly své úvahy, na jejichž podkladě rozhodly o žalobě stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy; proto postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud poukazuje na Nejvyšším soudem shrnuté ustálené právní názory, podle nichž bezdůvodné obohacení není vázáno na zavinění na straně obohaceného ani na jeho protiprávní jednání. Koneckonců, pokud stěžovatelka namítá zákonem nedovolené nakládání s družstevním bytem (pro neobdržení souhlasu bytového družstva s podnájmem), nelze nevidět, že na tomto nezákonném stavu se podílela i ona sama, neboť bez jejího podpisu by žádná podnájemní smlouva uzavřena nebyla. Jak uvedl Nejvyšší soud, generální povinnost obecné pečlivosti při předsmluvním jednání a následném uzavření smlouvy, stanovená v §43 občanského zákoníku, stíhá oba účastníky smlouvy rovným dílem.
Stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti kopii své žaloby (ostatně její obsah plyne i z reprodukce v rozsudku soudu prvního stupně), v níž žádá vrácení veškeré částky zaplacené na služby spojené s užíváním bytu. Tím by však byla nutně bezdůvodně obohacena, protože byt užívala, a proto spotřebovávala i služby s ním spojené. Nelze se proto nyní domáhat vrácení plné částky za tyto služby, neboť by to zpětně znamenalo, že stěžovatelka měla právo tyto služby užívat zadarmo.
Ústavní soud konečně poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tím spíše pak splňuje požadavky zákona nynější podrobnější odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu