ECLI:CZ:US:2013:1.US.1397.11.1
sp. zn. I. ÚS 1397/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem, se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, č. j. 30 Cdo 3712/2010-229, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 523/2009-151, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. červenců 2009, č. j. 6 C 205/2008-113, ve výrocích pod body III., IV. a V. a proti stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. Cpjn 204/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti a v jejích doplňcích stěžovatel napadl v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 věta před středníkem a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. červenců 2009, č. j. 6 C 205/2008-113, řízení o žalobě stěžovatele v části, domáhající se určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s žalovaným Davidem Záhorou, jejímž předmětem byly pozemky specifikované v předmětné žalobě, zastavil (výrok I.) a v části týkající se uložení povinnosti žalovanému tyto pozemky vyklidit, zamítl (výrok III.) Stěžovatel byl úspěšný, pokud se týká určení, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem předmětných pozemků (výrok II.) Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky IV. a V.) Důvodem nevyhovění žalobním návrhům bylo zjištění, že stěžovatel neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do svého vlastnického práva a žaloba na vyklizení nebyla důvodná, neboť soudy nezjistily, že by žalovaný předmětné pozemky fakticky držel.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 523/2009-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že se jednalo o vlastnickou žalobu na vyklizení věci, z řízení však nevyplynul nic, co by nasvědčovalo tomu, že se žalovaný chová jako držitel předmětných nemovitostí a že by měl na příslušných pozemcích své věci.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2011, č. j. 30 Cdo 3712/2010-229, dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí krajského soudu spojuje s řešením otázky týkající se vrácení vzájemného plnění v důsledku neplatné smlouvy ve smyslu §457 občanského zákoníku, tato otázka ale nebyla určující pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvého stupně, neboť stěžovatel neprokázal jakékoli zásahy žalovaného do svého vlastnického práva. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků vycházel z platné judikatury. Nepřistoupil ani na tvrzení stěžovatele, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil otázku týkající se výkladu procesně právního předpisu, která by měla mít po právní stránce zásadní význam.
III.
V rozsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti (včetně jejích doplňků) stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením daného případu obecnými soudy; provedl podrobný rozbor judikatury, vížící se (podle něj) k dané věci, s některými judikáty souhlasí a jiné kritizuje. Dovolacímu soudu pak vytkl, že se v odůvodnění svého rozhodnutí s jeho námitkami dostatečně nevypořádal a nezabýval se ani existující nejednotností rozhodování obecných soudů, resp. i samotného Nejvyššího soudu; přitom projednávaná věc má údajně judikatorní přesah do další rozhodovací činnosti soudů ve věcech týkajících se vrácení plnění z neplatné smlouvy. Stěžovatel argumentoval rozdílným výkladem ustanovení §457 občanského zákoníku. V otázce vrácení plnění z neplatné smlouvy požaduje zásah Ústavního soudu, který by měl rozhodování obecných soudů i soudu dovolacího svým rozhodnutím sjednotit. Některé závěry Nejvyššího soudu považuje totiž stěžovatel za průlom do posuzování povahy a rozsahu synallagmatického závazku. Stěžovatel rovněž požaduje posouzení otázky postavení Pozemkového fondu ČR z hlediska jeho povinnosti platit soudní poplatky, s čímž nesouhlasí. Odvolací soud totiž ve svém rozsudku ze dne 15. dubna 2010 ve výroku pod bodem III. rozhodl o povinnosti Pozemkového fondu ČR zaplatit soudní poplatek z odvolání (ve výši 1.000 Kč) a Nejvyšší soud ČR dovolání i v této části odmítl jako nepřípustné; to navíc učinil s odkazem na své stanovisko ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. Cpjn 204/2010. Proto stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení i citovaného stanoviska, protože je podle něho "v rozporu se zákonem č. 549/1991 Sb. v platném znění".
IV.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, a zčásti (pokud jde o návrh na zrušení shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010 sp. zn. Cpjn 204/2010) podaná někým zjevně neoprávněným; to proto, že stěžovatel není oprávněn navrhnout zrušení stanoviska publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č. 27/2011) jen z toho důvodu, že na ně dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, navíc pro jeho údajný nesoulad s pouhým zákonem (§72 odst. 1 písm. a) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; ostatně, v tomto rozsahu jde i o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) cit. zákona).
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Tu Ústavní soud poukazuje zejména na své usnesení sp. zn. III. ÚS 1221/11 ze dne 7. 6. 2012 v obdobné věci téhož stěžovatele. Argumentace obou stížností je sice poněkud odlišná, leč podstata případů je zcela srovnatelná a týká se také stejných účastníků řízení. I. senát Ústavního soudu po prostudování věci neshledal důvodu, aby se od závěrů, vyslovených ve výše citovaném rozhodnutí III. senátu jakkoliv odchýlil. Jelikož je uvedené rozhodnutí stěžovateli známo, postačí na ně pro stručnost odkázat. Tu lze jen krátce zopakovat, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů (včetně soudu dovolacího). Stěžovatel i přes řádné odůvodnění usnesení dovolacího soudu setrvává na svém právním názoru; uvádí, že ve smyslu ustanovení §457 občanského zákoníku v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit vše, co podle ní dostal, což údajně znamená, že i když není v konkrétní věci důvod pro rozhodnutí soudu o vyklizení, je kupující přesto povinen předmětné pozemky prodávajícímu vrátit.
Pokud jde o námitky co do údajné nejednotnosti judikatury a nesprávného právního hodnocení věci obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své již ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k pravomoci soudů obecných. Konstatoval, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů; nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby byly jejich právní závěry s vykonanými skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu či pokud by měly povahu soudní svévole. K takovému závěru však v této souzené věci nedospěl.
Pokud jde o námitky stěžovatele v projednávané věci vůbec, jde především o otázku výkladu jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace či aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace či aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Jak uvedl Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1221/11 ze dne 7. 6. 2012, podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality opodstatněně nabyla přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287); dále jde o případy konkurence interpretačních alternativ, kdy dochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, či o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Jak bylo zjištěno z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových případů ve zkoumané věci nedošlo.
V projednávané věci bylo rovněž určeno, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem předmětných pozemků. Tento výrok znamená nápravu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud by docházelo k neoprávněným zásahům do vlastnického práva státu, měl by stěžovatel nepochybně možnost domáhat se ochrany pozemků svěřených mu do správy podáním vlastnické žaloby. Stěžovatel však netvrdil ani neprokázal, že ze strany žalovaného k neoprávněným zásahům dochází. Z toho důvodu stěžovatelem formulovaný žalobní návrh neměl oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů a žaloba (nejen) v této části musela být právem zamítnuta.
I když stěžovatel, jak v ústavní stížnosti, tak i v jejích doplňcích poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že v právním názoru na výklad uvedené problematiky dochází k výrazným posunům, Ústavní soud tento názor nesdílí. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1496/11, výklad jednoduchého práva a zejména sjednocování judikatury obecných soudů přísluší právě Nejvyššímu soudu. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel srovnává rozhodnutí dovolacího soudu bez ohledu na skutkové okolnosti konkrétní věci a celkové souvislosti případu, čímž zjevně nemůže dospět k objektivnímu a obecně použitelnému závěru. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou, že se dovolací soud nezabýval řádně dovoláním stěžovatele a že se s jeho námitkami nevypořádal. Totiž, dovolací soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nemůže dovolání obstát; v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná někým neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) (popř. jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. d/ příslušný) a zčásti je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného důvodu je bezpředmětná i žádost stěžovatele, aby jeho věc byla projednána přednostně jako naléhavá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu