ECLI:CZ:US:2013:1.US.14.13.2
sp. zn. I. ÚS 14/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Bíny, zastoupeného JUDr. Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem 17. listopadu 623, 530 02 Pardubice, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení před Okresním soudem ve Svitavách sp. zn. 0 P 348/2006 a před Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 22 Co 333/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 22 Co 333/2012, a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 0 P 348/2006, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu ve Svitavách, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která v rozsahu doplnění sepsaného advokátem splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl takto:
I. Okresní soud ve Svitavách a Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, průtahy v řízeních vedených pod sp. zn. 0 P 348/2006 a pod sp. zn. 22 Co 333/2012 zasáhly do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Okresnímu soudu ve Svitavách se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 0 P 348/2006, a aby v této věci neprodleně jednal a rozhodl.
III. Výrokem I. a II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2012, č. j. 22 Co 333/2012 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2011, č. j. 0 P 348/2006-974 bylo porušeno základní lidské právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práva svobod, jakož i právo garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
IV. Rozhodnutí uvedená v bodě III. tohoto výroku se proto ruší.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 12. 2011, č. j. 0 P 348/2006-974, bylo rozhodnuto takto:
I. Návrh otce na změnu výchovy a výživy (střídavé výchovy) nezletilých S. a M., dětí B., se zamítá.
II. Návrh otce na snížení výživného pro nezletilé S. a M., dětí B., se zamítá.
III. Návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé S. a M., dětí B., se zamítá.
IV. Soud dává souhlas matce nezletilých S. a M., dětí B., k tomu, aby na příslušný správní orgán pověřený vést matriky, podala žádost o změnu příjmení nezletilých dětí B. na "L.".
V. Otec Martin Bína je povinen na nákladech tohoto řízení zaplatit matce k rukám advokáta JUDr. Ing. Pavla Nováka, Ph.D., se sídlem Praha 7, Komunardů 36, částku 11.047,- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
VI. Ostatním účastníkům se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
K odvolání stěžovatele do výroků I, II, IV a V rozhodl Krajský soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 22 Co 333/2012, takto:
I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a IV potvrzuje.
II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II, III, V a VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími a jiným zásahem veřejné moci byla porušena celá řada jeho základních práv a svobod. Ve věci měl rozhodovat nepříslušný senát odvolacího soudu a tato námitka nebyla předložena nadřízenému soudu. Dále ve věci měli rozhodovat podjatí soudci. Obecné soudy se nijak nevypořádaly se základní námitkou stěžovatele, že původní dohoda účastníků, že děti mají být v péči samotné matky, je neplatná, protože na ni stěžovatel přistoupil v tísni a pod nátlakem, a to existenčním vydíráním ze strany soudu samého. Dále stěžovatel namítá, že nezletilí účastníci řízení nebyli řádně zastoupeni před soudem. Přestože stěžovatel jako první navrhl kolizního opatrovníka, soud o návrhu stěžovatele nikdy nerozhodl. Stěžovatel tvrdí, že si soudy přisvojily práva účastníků, když navrhly postupně do řízení své opatrovníky, které si rovněž schválily. Odvolací soud v rozporu se zákonem nepořídil z jednání audio záznam a neumožnil stěžovateli sledovat zápis protokolace na monitoru, i přes jeho opakované žádosti. Rovněž stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostatečně posoudily možnost střídavé výchovy nezletilých dětí. Obecné soudy se v otázce návrhu na změnu příjmení nezletilých dětí na příjmení matky dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, a to konkrétně s výslechem nezletilých dětí, když z provedeného důkazu vyvodily nesprávné skutkové a poté i právní závěry. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a namítá mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy a libovůli obecných soudů. Dále stěžovatel tvrdí průtahy řízení, kdy má za to, že soudy ponechávají dříve určenou vyživovací povinnost nezměněnou po mnoho let, přestože byly vzneseny námitky a předloženy důkazy pro vyslovení neplatnosti takového rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je dílem návrhem nepřípustným a dílem návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh nepřípustný. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
II./a
Ústavní stížnost je návrhem nepřípustným v té části, která směřuje proti jinému zásahu veřejné moci spočívající v průtazích v řízení, a v té části, která směřuje proti zrušujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže nápravy před jinými orgány veřejné moci nelze dosáhnout jinak. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelem tvrzených průtahů - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými procesními prostředky. V posuzovaném případě jde zejména o prostředek zakotvený v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím může účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení úkonu, u kterého podle názoru účastníka dochází k průtahům v řízení. O tomto návrhu rozhoduje v občanském soudním řízení soud nejblíže vyššího stupně, jenž určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy, tehdy, dospěje-li k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům (§174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích). Nadřízený soud zároveň určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán.
Právě využití institutu návrhu na určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy, neboť se jedná o prostředek, z jehož povahy je zřejmé, že slouží k ochraně před aktuálními průtahy v řízení, které dosud neskončilo. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel před jejím podáním učinil shora popsaný návrh na určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích, přičemž ústavní stížnost neobsahuje nic, co by odůvodňovalo prolomení zásady subsidiarity. Uvedené hodnocení dopadá na body I a II návrhu obsaženého v ústavní stížnosti.
Pokud se stěžovatel v bodu III a IV návrhu obsaženého v ústavní stížnosti domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v jeho výroku II, jedná rovněž o návrh nepřípustný. Napadeným výrokem byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ve výrocích II, III, V a VI zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Je tedy zřejmé, že řízení v tomto rozsahu dále probíhá a stěžovatel v něm nadále může bránit svá základní práva a svobody. V tomto smyslu tedy stěžovatel rovněž nevyčerpal opravné prostředky, které má k dispozici, a ústavní stížnost je nepřípustná.
II./b
Pokud se týká napadeného výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ve výrocích I a IV, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Výrokem I rozsudku Okresního soudu ve Svitavách byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy a výživy nezletilých (střídavá výchova). Okresní soudu ve Svitavách neshledal v dosavadní výchově ze strany matky žádné nedostatky, přičemž přihlédl k názoru obou nezletilých, jejich vzájemnému vztahu a k absenci komunikace mezi rodiči. Proto shledal, že stejně jako v roce 2006, kdy bylo o návrhu na střídavou výchovu rovněž rozhodováno, nejsou pro toto řešení dány věcné podmínky, nenastaly podmínky pro změnu dřívějšího pravomocného rozhodnutí ve věci výchovy nezletilých, resp. toto řešení není v nejlepším zájmu dětí (na rozdíl od stávajícího bezproblémového stavu). Odvolací soud se pak námitkami stěžovatele zabýval na str. 6-7 rozsudku.
Jestliže námitky stěžovatele primárně míří na hodnocení důkazů (směřující k prokázání poměrů jednotlivých účastníků, jednotlivých výpovědí, včetně výpovědí nezletilých), nutno zdůraznit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů". Ve věci bylo prováděno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy dostatečně srozumitelně a logicky objasnily, z jakých důvodů byl návrh stěžovatele zamítnut. Ani ve světle námitek stěžovatele rozpor v úvahách soudů (tím méně extrémní rozpor) zjištěn nebyl.
Pokud se týká námitky nedostatečného zastoupení nezletilých, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, plyne, že omluvenou neúčastí kolizního opatrovníka v odvolacím řízení se Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zabýval, a především odkázal na písemné vyjádření kolizního opatrovníka k odvolání a jeho procesní návrh. Z daného postupu neplyne porušení základních práv stěžovatele.
Rovněž ve vztahu k výroku IV Okresního soudu ve Svitavách nutno uvést, že obecné soudy vyložily, z jakého důvodu považovaly nahrazení souhlasu otce s návrhem na změnu příjmení za plně souladné se zájmem dětí, resp. v souladu s názorem samotných nezletilých při zvážení jejich aktuální rozumové vyspělosti. Ani v tomto výroku neshledal Ústavní soud libovůli soudu, neboť je odůvodněn zcela konkrétními skutečnostmi a úvahy soudu nejsou rozporné či nelogické.
Pokud se týká (opakovaných) námitek podjatosti soudců rozhodujících ve věci, lze odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, str. 4, v němž je vysvětleno, z jakého důvodu nebyly opakované námitky předloženy Vrchnímu soud v Praze. Tamtéž je vyloženo, že postup ve věci nemůže být důvodem pro vyloučení soudkyně soudu prvního stupně. Pokud se týká tvrzení, že věci rozhodoval nepříslušný senát odvolacího soudu, není zřejmé, z čeho má tato skutečnost plynout (s ohledem na to, že podle sdělení Krajského soudu v Hradci Králové, které si stěžovatel vyžádal a jehož kopii přiložil, byla příslušnost senátu 22 Co založena v souladu s rozvrhem práce).
Ve vztahu k oběma námitkám je však především nutno konstatovat - s ohledem na výše vyložený princip subsidiarity - že právní řád obsahuje mimořádný opravný prostředek, a to žalobu pro zmatečnost, kterou je podle §229 o. s. ř. možno napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící [odst. 1 písm. e)] či soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát [odst. 1 písm. f)]. Nesprávným obsazením senátu se pak rozumí i situace, kdy rozhodoval nepříslušný senát, v rozporu s rozvrhem práce. Stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek nevyužil, proto se Ústavní soud nemohl námitkou zabývat (materiální nepřípustnost námitky).
Námitka, že stěžovatel nemohl sledovat monitor s protokolací, postrádá jakékoliv ústavněprávní zdůvodnění, zejm. prokázání, jaké důsledky do jeho základního práva tato skutečnost měla, jak se projevila ve výsledku řízení, jak se projevila na právu stěžovatele navrhovat důkazy a vyjadřovat se prováděným důkazům apod. Totéž platí pro tvrzení, že navrhl pro nezletilé jiného kolizního opatrovníka a o tomto návrhu nebylo nikdy rozhodnuto (pomineme-li, že nezletilí kolizního opatrovníka nepochybně v řízení, jak z rozsudků plyne, měli), tedy nebylo uvedeno jaké důsledky do individuálních základních práv stěžovatele tato skutečnost měla.
III.
Ústavní soud proto z části návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro přednostní projednání věci nebyly shledány důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu