ECLI:CZ:US:2013:1.US.1457.10.1
sp. zn. I. ÚS 1457/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky K + 3K, s. r. o., se sídlem v Brně Saidova 272/5, zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č. j. Nc 14/2010-11, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 29 Cdo 804/2012-289, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci s tím, že zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelkou přiložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, čj. 9 Cmo 300/2007-189 bylo postupem podle §110 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na návrh účastníků přerušeno odvolací řízení, současně bylo účastníkům řízení poskytnuto poučení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř. o tom, že soud pokračuje v řízení na návrh po uplynutí 3 měsíců, není-li však návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci stěžovatelky a nabylo právní moci dne 14. 11. 2008. S ohledem na to, že ve zmíněné jednoroční lhůtě žádný z účastníků návrh na pokračování řízení nepodal, Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 26. 11. 2009, čj. 9 Cmo 300/2007-195, řízení zastavil. Podáním ze dne 21. 1. 2010 stěžovatelka podala návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování řízení. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením řízení o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty zastavil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, čj. 29 Cdo 804/2012-289 pro nepřípustnost odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku zastavení řízení jí bylo znemožněno uplatnění jejích práv. Stěžovatelka má za to, že splnila všechny požadavky dané ustanovením §58 odst. 1 o. s. ř., podle kterého soud promine zmeškání lhůty, neboť návrh na pokračování v řízení podala v rámci patnáctidenní lhůty po odpadnutí překážky, svá tvrzení doložila a k návrhu připojila i zmeškaný úkon. Stěžovatelka upozorňuje, že §58 odst. 1 o.s.ř. neobsahuje podmínku podání návrhu na prominutí zmeškaní úkonu v průběhu řízení ve věci, jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Stěžovatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu také v tom, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť nemohla podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Dne 18. 4. 2013 v doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka napadla rovněž shora citované usnesení dovolacího soudu, neboť se domnívá, že její dovolání má po právní stránce zásadní právní význam, což však Nejvyšší soud nereflektoval, a její dovolání odmítnul.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
V odůvodnění svého napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že lhůta k podání návrhu na pokračování řízení uvedené v §111 odst. 3 o. s. ř. je lhůtou zákonnou, procesní propadnou, pročež její zmeškání má vždy procesní následek spočívající ve ztrátě možnosti procesní úkon účinně provést. Postupem podle §58 o. s. ř. lze sice prominout zmeškání lhůty podle §111 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze v průběhu řízení ve věci, tedy do doby, než je řízení pravomocně ukončeno. Vzhledem k tomu, že návrh byl podán až po skončení řízení, nebyly dle odvolacího soudu splněny podmínky řízení, a proto soud řízení zastavil.
Takto řádně odůvodněný závěr Vrchního soudu v Olomouci je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Stěžovatelka jako účastník řízení byla dostatečně obeznámena o svých procesních právech a povinnostech, tudíž mohla své právo řádně a včas uplatnit. Na druhou stranu pokud tak neučinila, neunesla tíhu svého procesního postavení a sama zapříčinila výsledek soudního řízení v podobě zastavení řízení. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud se otázkou prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 o. s. ř. již v minulosti zabýval, a to např. v řízení o obsahově obdobné ústavní stížnosti, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10, jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v tomto usnesení uvedl, že pokud sami účastníci řízení ovlivnili výsledek soudního řízení tím, že dostatečně nestřežili svá práva, "nemůže být postup soudu, který s ohledem na již pravomocně skončené řízení ve věci sp. zn. 9 Cmo 381/2007 shledal, že prominutí zmeškání lhůty na pokračování v řízení zde již nepřipadá v úvahu, považován za porušení práva na soudní ochranu. Pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení proto Ústavní soud nehodnotí jako protiústavní zásah obecného soudu do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovateli, resp. jejich právním zástupcem, nevhodně voleného postupu v řízení." Ústavní soud se s tímto svým dříve vysloveným právním názorem plně ztotožňuje, a proto ani v nyní posuzovaném případě neshledal, že by postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud nespatřuje jako opodstatněnou ani námitku stěžovatelky, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení tím, že neměla možnost podat proti rozhodnutí o zastavení řízení odvolání. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvojinstanční, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Jinak řečeno, Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům. Způsob, jakým se hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, budou aplikovat na soudy odvolací nebo kasační, bude záviset na zvláštní povaze daného řízení; proto musí být přihlédnuto k řízení jako celku a k úloze odvolacího nebo kasačního soudu v něm (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 227/11). Jak bylo výše uvedeno, v nyní předložené věci Ústavní soud tvrzený zásah do práv stěžovatelky na spravedlivý proces neshledal.
Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud z evidence svých rozhodnutí zjistil, že již ústavní stížnost směřující proti témuž usnesení Nejvyššího soudu svým usnesením ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2527/12 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Jedná se o konečné rozhodnutí, proti kterému není odvolání přípustné, není tedy v pravomoci Ústavního soudu toto rozhodnutí opětovně přezkoumat.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 29 Cdo 804/2012-289, ji odmítnul jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu