ECLI:CZ:US:2013:1.US.1461.13.1
sp. zn. I. ÚS 1461/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a JUDr. Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Šindelářové, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 5. 2007, č. j. 9 C 434/2004-380, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č. j. 19 Co 584/2007- 451, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, č. j. 33 Cdo 2662/2010-404, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti vznáší námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť soud prvního stupně opomněl zadat znaleckému ústavu TRIGON, s. r. o. provedení sond k prokázání stěžovatelkou tvrzených vad díla. Soud prvního stupně podle stěžovatelky pochybil také v tom, že se nezabýval návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, zejména návrhem na vypracování nového znaleckého posudku. Odvolací soud vycházel taktéž z neúplně zjištěného skutkového stavu a návrh stěžovatelky na vypracování nového znaleckého posudku taktéž zamítl. Závěrem stěžovatelka namítá, že průtahy v dovolacím řízení, které trvalo více než čtyři roky, způsobily zásah do jejího práva zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 9 C 434/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 9 C 434/2004-380, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně PSJ Pelhřimov spol. s r. o. částku 329.250,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 333.850,- Kč spolu s příslušenstvím (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po právní předchůdkyni žalobkyně zaplacení částky 1.259.500,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č. j. 19 Co 584/2007-451, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do částky 237.000,- Kč s příslušenstvím z částky 329.250,30 Kč a do částky 688.650,- Kč s příslušenstvím žalobu a vzájemnou žalobu zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 92.250,30 Kč potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
Okresní soud v Benešově v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dovodil, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat její tvrzení, že fakturace žalobkyně neodpovídá provedeným pracím. Tomuto závěru soudu předchází řádné a vyčerpávající odůvodnění, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout a na které pro stručnost odkazuje. Také odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala provedení všech prací, tak jak byly vyfakturovány. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když se nezabýval návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, zejména návrhem na vypracování nového znaleckého posudku, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že z odůvodnění obou napadených rozsudků je zřejmé, proč soudy návrhu stěžovatelky na vypracování nového znaleckého posudku nevyhověly. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na hospodárnost a rychlost řízení, když znalci sami uvedli, že podrobnější zkoumání vad, zejména původ vlhkosti, by znamenalo značné náklady dosahující až 100.000 Kč a bylo by časově náročné, neboť by znamenalo sledování objektu v delším časovém úseku. Znalci navíc vyjádřili přesvědčení podpořené jejich znalostmi a zkušenostmi, že příčinou vlhkosti je porucha hydroizolace. Také odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování o revizní znalecký posudek k posudku ústavu k objasnění příčin vlhkosti objektu v suterénní části a tento důkaz jako nadbytečný a neekonomický zamítl. Tento svůj závěr odůvodnil skutečností, že v řízení bylo ostatními důkazy dostatečně prokázáno, že předmětná vlhkost souvisí s provedením hydroizolace, kterou zajišťovala žalobkyně. Žalobkyně tedy odpovídá za takto prokázanou vadu, ať je její příčina jakákoli. Závěr soudu o odpovědnosti za vadu se dle odvolacího soudu poté promítnul právě do úvahy soudu o přiměřenosti poskytnutí slevy z ceny stavby.
Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Otázka případného provedení sond byla řešena při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 11. 4. 2007. Také v podání ze dne 14. 5. 2007 upozornila stěžovatelka soud prvního stupně, že nebyly provedeny sondy, na které uhradila zálohu 30.000 Kč. Při ústním jednání dne 14. 5. 2005 však stěžovatelka soudu sdělila, že nenavrhuje provedení dalších důkazů. Z písemného odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že částka 30 000 Kč byla odečtena stěžovatelce z částky 41 154 Kč, která představovala náklady státu uložené podle poměru úspěchu ve věci k úhradě stěžovatelce.
K námitce, že řízení před dovolacím soudem probíhalo více než 4 roky a zasáhlo tak do práva stěžovatelky na to, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů, konstatuje Ústavní soud následující. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, byla věc předložena Nejvyššímu soudu dne 8. 1. 2010, přípisem ze dne 31. 3. 2010 Nejvyšší soud vrátil spis Okresnímu soudu v Benešově zpět s odůvodněním, že věc byla předložena dovolacímu soudu předčasně, neboť doručení rozhodnutí odvolacího soudu zástupci žalobkyně nebylo účinné. Věc byla posléze opětovně předložena Nejvyššímu soudu dne 2. 7. 2010, řízení před dovolacím soudem tedy do doby jeho rozhodnutí dne 31. 1. 2013 trvalo přibližně dva a půl roku, nikoli více než čtyři roky, jak tvrdila stěžovatelka.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Ivana Janů,v.r.
předsedkyně senátu