ECLI:CZ:US:2013:1.US.1466.11.1
sp. zn. I. ÚS 1466/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Fasury, Brno, zastoupeného JUDr. Marianem Štětinou, advokátem se sídlem Rašínova 2, 602 00 Brno, proti "rozhodnutí Exekutorského úřadu Brno-město, soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola ze dne 18. 3. 2011, č. j. EX 33362/07-36, a ze dne 20. 4. 2011, č. j. 030 EX 33362/07-43," takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal v exekuční věci sp. zn. 030 EX 33362/07 - na základě exekučního titulu, tj. rozsudku Městského osudu v Brně ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 62 C 925/2005, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2007, č. j. 105 Nc 25688/2007-3, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora - návrh na její spojení s jinými exekučními řízeními probíhajícími u téhož soudního exekutora. Ten oznámením ze dne 18. 3. 2011, č. j. EX 33362/07-36, stěžovateli mimo jiné sdělil, že o nákladech exekuce bude v každém řízení rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce, který bude stěžovateli po jeho vydání doručen; v případě nesouhlasu s výší nákladu exekuce stěžovatel může proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podat námitky. Soudní exekutor konečně stěžovateli sdělil, že v případě jeho domněnky o provádění nákladů exekuce ve větším rozsahu, než který právní předpisy umožňují, má možnost podat mu návrh na částečné zastavení exekuce. Soudní exekutor následně oznámením ze dne 20. 4. 2011, č. j. 030 EX 33362/07-43, stěžovateli k jeho podání ze dne 7. 4. 2011 nadepsanému jako "odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí spojení exekučních řízení", sdělil, že k tomuto podání nebude přihlížet, "protože žádné takové rozhodnutí nebylo soudním exekutorem vydáno".
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení "rozhodnutí Exekutorského úřadu Brno-město, soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola ze dne 18. 3. 2011, č.j. EX 33362/07-36, a ze dne 20. 4. 2011, č.j. 030 EX 33362/07-43," a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal na skutkové a osobní souvislosti popsaných exekučních řízení a zdůraznil, že jejich spojení, které by vedlo k úspoře nákladů účastníků řízení, nebrání žádná procesní ani hmotněprávní překážka; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 808/10. Stěžovatel připomněl obsah obou (výše uvedených a) napadených oznámení soudního exekutora a zdůraznil, že ten měl o návrhu na spojení věcí rozhodnout usnesením, proti kterému je možné v souladu s §55c exekučního řádu podat odvolání. Stěžovatel konečně uvedl, že si je vědom toho, že by se proti postupu soudního exekutora mohl v budoucnu bránit, např. podáním námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce v jednotlivých exekučních řízeních; domnívá se však, že jde o obecný problém, kdy soudní exekutoři nerespektují povinnost spojovat exekuční řízení a neúměrně zvyšují finanční zátěž dlužníků.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných norem procesních.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je tedy její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel podal ústavní stížnost přímo proti výše citovaným oznámením soudního exekutora (tj. ze dne 18. 3. 2011, č. j. EX 33362/07-36, a ze dne 20. 4. 2011, č. j. 030 EX 33362/07-43); z nich ostatně ani on sám nedovozoval, že by se jednalo o příkaz k úhradě nákladů exekuce a o rozhodnutí o opravném prostředku proti němu; proti příkazu k úhradě nákladů exekuce odvolání ani není přípustné [srov. §55c odst. 3 písm. d) exekučního řádu]. Tu Ústavní soud dovozuje, že ústavní stížnost byla podána předčasně, tj. za situace, kdy ještě ani nebyly vydány příkazy k úhradě nákladů exekuce a stěžovatel tedy ani nevyčkal takového právního stavu, kdy by mohl (případně) vyčerpat procesní prostředek ve formě námitek, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud současně připomíná svou poměrně bohatou judikaturu, která se týká nákladů řízení a nákladů exekuce zvláště. Tato judikatura (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09, sp. zn. II. ÚS 2780/10, sp. zn. II. ÚS 2013/10, sp. zn. IV. ÚS 247/11) se k otázce spojování věcí a obecné hospodárnosti řízení (a aplikace §112 o. s. ř.) věnovala podrobně a preferuje řešení, která minimalizují zásah do základních práv účastníků řízení. Ústavní soud proto (nespojené) příkazy k úhradě nákladů exekuce, které by znamenaly neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení, výše uvedenými judikáty zrušil. Taková situace však v souzené věci, jak bylo uvedeno výše, nenastala [příkaz(-y) k úhradě nákladů exekuce ani vydán(-y) nebyl(-y)] a Ústavní soud proto ani neměl prostor se k aplikaci důvodů uvedených v připomenuté judikatuře uchylovat a v souladu s ní postupovat.
Za tohoto stavu - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj