ECLI:CZ:US:2013:1.US.1653.13.1
sp. zn. I. ÚS 1653/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Fialy, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01 Louny, směřující proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 2. 2013, č.j. 2 E 27/2005-296, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, č.j. 20 Co 199/2013-306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“) posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, č.j. 20 Co 199/2013-306, kterým bylo změno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 2. 2013, č.j. 2 E 27/2005-296, ve výroku o nákladech státu a v dalších výrocích potvrzeno, se neuplatní žádná z výjimek podle §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku závisí právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byl stěžovatel v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučen.
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutím, která byla ústavní stížností napadena, nebylo stěžovatelem podáno, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu