ECLI:CZ:US:2013:1.US.1704.11.1
sp. zn. I. ÚS 1704/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka a o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice P. O. BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, se sídlem v Havířově - Město, Moskevská 24a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1257/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 To 19/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 35 T 2/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, č. j. 35 T 2/2008-1947, byl stěžovatel uznán vinným (spolu s dalšími obviněnými) ze spáchání jednak zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. l, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Trestná činnost stěžovatele, obsáhle popsaná ve vylíčení skutku ve výroku shora uvedeného rozsudku, spočívala zejména v tom, že spolu s dalšími obžalovanými nelegálně vyráběl a prodával větší množství alkoholických nápojů, označovaných neoprávněně etiketami různých výrobců, chráněnými i ochrannými známkami, s vědomím, že upravené alkoholické nápoje obsahují zbytkové zdravotně závadné látky (metanol a propandiol); získaný finanční prospěch byl přitom tvořen nepřiznanou spotřební daní - daní z lihu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 To 19/2010, bylo stěžovatelovo odvolání podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením dne 12. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1257/2010, odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jedním z důkazů použitých v jeho neprospěch byla i provedená prohlídka nebytových prostor, při níž byly zajištěny materiály, z nichž následně správce daně vyčíslil výši škody. V této době byly provedeny také výslechy dalších spoluobžalovaných, které byly proti němu použity. Stěžovatel se domnívá, že je nutno vzít v potaz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006, stížnost č. 1993/02 - věc Balšán proti České republice, kde Evropský soud dospěl k závěru, že používání výpovědí provedených bez možnosti účasti obviněného na takovémto úkonu je porušením článku 6 odst. l, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel dodal, že zmíněné prohlídky byly provedeny dle ustanovení §83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, která zněla: "v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce.". Citované ustanovení bylo dne 8. června 2010 zrušeno Ústavním soudem pod sp. zn Pl. ÚS 3/09. Policejní orgán sice v době provádění prohlídky postupoval dle tehdy platného a účinného zákona, avšak tato skutečnost nic nemění na faktu, že jeho postup byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel je rovněž toho názoru, že v rámci provedeného dokazování nebyl nadevší pochybnost prokázán rozsah jeho účasti na vytýkaném jednání. Soudy prý nijak nedovodily jeho znalost všech rozhodných okolností, týkající se daňové problematiky a nevyloučily jednání srovnatelné se skutkovým omylem; to zejména cestou skutkového zjištění, zda se stěžovatel dostatečným způsobem orientuje v ekonomické problematice a zda mu proto musely být známy následky vytýkaného jednání.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejího dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal - ačkoliv stěžovatel je jiného názoru - že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání a soudy na ně podrobným dostatečným způsobem reagovaly; Ústavní soud neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy opakoval vlastně totéž.
K námitce údajné procesní nepoužitelnosti výslechu spoluobviněných Nejvyšší soud např. konstatoval, že neodkladný či neopakovatelný úkon se vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání a otázka, zda se o takový úkon jedná, se posoudí podle okolností konkrétního případu. Obviněný má také možnost v řízení před soudem důkazy takto opatřené zpochybňovat, jako se stalo v dané věci. Ve zkoumaném případě - jak vyplývá z obsáhlého a pečlivého odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů - soudy vzaly v úvahu veškeré okolnosti a dospěly k závěru, že k žádnému pochybení ve stěžovatelem vytýkaném směru nedošlo. Stěžovatelův odkaz na věc Balšán proti České republice neobstojí, neboť skutkové okolnosti této věci jsou do značné míry odlišné.
To se týká v zásadě i poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu pod sp. zn Pl. ÚS 3/09 (souhlas pouze státního zástupce s provedením prohlídky podle tehdy platného a účinného zákona); i tu Nejvyšší soud reagoval správně a odkázal na intertemporální účinky zmíněného nálezu, odvíjející se ode dne, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů; to znamená, že nosné důvody tohoto nálezu nelze uplatnit u situací, kdy provedení prohlídky jiných prostor bylo nařízeno v souladu s tehdy (dříve) platným a účinným ustanovením trestního řádu.
Rovněž námitky stěžovatele mířící na údajné nedostatečné prokázání rozsahu jeho účasti na vytýkaném jednání, resp. nedoložení jeho znalosti všech rozhodných okolností, týkající se daňové problematiky apod. jsou vyvráceny podrobným a pečlivým odůvodněním napadených rozhodnutí. Tak i Nejvyšší soud shrnul, že stěžovatel se spoluobviněnými se záměrem získat značné finanční prostředky nelegálně vyráběli alkoholické nápoje; stěžovatel např. zajišťoval přečerpávání lihu, uskladňování nádob s lihem a odvoz vyrobených alkoholických nápojů odběratelům. To vše nepochybně vede k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů. Také námitku stěžovatele, zda jeho jednání nebylo namístě posoudit podle zásad o tzv. skutkovém omylu přesvědčivě, vyvrátil Nejvyšší soud na str. 13-14 napadeného usnesení, na které lze odkázat.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav, vyvodily z něj odpovídající právní závěry a ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného pochybení. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a znaky protiústavnosti nevykazují. Stěžovateli bylo řádně v rámci spravedlivého procesu umožněno skutkově i právně argumentovat, přičemž soudy na jeho podání odpovídajícím způsobem reagovaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele nutno tedy především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními dostatečně podložen.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu