ECLI:CZ:US:2013:1.US.1855.13.3
sp. zn. I. ÚS 1855/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bc. Ireny Klimánkové a 2) Petra Klimánka, obou zastoupených Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou se sídlem Lety, Karlštejnská 518, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2012, č.j. 56 C 35/2009-173, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, č.j. 29 Co 567/2012-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti před zákonem a princip rovného přístupu k účastníkům řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelé všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpali. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelé totiž nebyli povinni vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na uvážení stěžovatelů, zda takový prostředek využijí či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelům zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který stěžovatelům zákon k ochraně jejich soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, č.j. 29 Co 567/2012-192, kterým byly potvrzeny odvoláním napadené výroky II., III., IV., V. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2012, č.j. 56 C 35/2009-173, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatelů o zaplacení 92.820,- Kč s příslušenstvím a nákladech řízení, se neuplatní žádná z výjimek podle §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byli stěžovatelé v rozsudku odvolacího soudu náležitým způsobem poučeni.
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutím, která byla ústavní stížností napadena, nebylo stěžovateli podáno, nevyčerpali stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jejich ústavní stížnost je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu