ECLI:CZ:US:2013:1.US.1931.12.1
sp. zn. I. ÚS 1931/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Karla Havrana, 2) Jany Havranové a 3) Davida Havrana, všech zastoupených Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č. j. 9 Cmo 71/2009-122 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009 č. j. 49 Cm 57/2006-78, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Mgr. Tomáše Beránka, správce konkursní podstaty úpadce CZECHSEVEN, s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Šafaříkova 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen ("Listina")], ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků v řízení) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vyloučení nemovitostí - rodinného domu č. p. X1 na st. parc. č. X2, st. parc. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parcely č. X3, vše v kat. území Bedřichov u Jihlavy - ze soupisu konkursní podstaty úpadce CZECHSEVEN, s. r. o. Stěžovatelé návrh odůvodňovali tím, že platné zástavní právo na jejich nemovitosti nevázne; poskytnutí úvěru však nerozporovali. Namítali též neplatný postup správce konkursní podstaty při soupisu majetku. Správce konkursní podstaty stěžovatelům nezaslal včas platné výzvy podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Obsahově bezvadná výzva podle uvedeného ustanovení byla stěžovatelům doručena až dne 3. 9. 2008; k tomuto účelu bylo odročeno jednání před soudem prvního stupně.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo na základě platné zástavní smlouvy ze dne 28. 8. 1997, přičemž tento majetek zajišťuje pohledávky úpadce podle úvěrových smluv z téhož data. S tvrzením stěžovatelů stran zániku zástavního práva v důsledku sjednání nových zástavních smluv se soud neztotožnil. K námitkám týkajícím se postupu správce konkursní podstaty při zasílání výzvy podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání uvedl, že uvedení nesprávných hodnot zastavených věcí ve výzvě neznamená její neplatnost. Jestliže měly podle stěžovatelů zastavené věci nižší hodnotu, měli ji stěžovatelé uhradit, což neučinili.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se vyjádřil k zákonné koncentraci řízení podle §118b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v příslušném znění, ve spojení s ustanovením §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Uvedl, že správce konkursní podstaty byl oprávněn nové výzvy vyhotovit a stěžovatelům doručit i v průběhu odvolacího řízení, pokud by se bránil proti rozsudku, kterým bylo žalobě na vyloučení nemovitostí vyhověno pouze pro vady výzev podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně, který správci konkursní podstaty umožnil vyhotovit a doručit nové výzvy, žádnou vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že v řízení před obecnými soudy došlo jednak k protiprávnímu zvýhodnění vedlejšího účastníka a dále k neúplnému provedení důkazů mající vliv na nesprávné právní posouzení věci. Zejména odvolací soud podle stěžovatelů nedůvodně toleroval porušení principu koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. V závěru ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky obecných soudů. V rámci repliky k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení pak stěžovatelé setrvali na své předchozí argumentaci.
6. Krajský soud v Brně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání a věcně odkázal na shora označený rozsudek.
7. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, přičemž odkazuje zejména na odůvodnění svého postupu v předmětném rozsudku. Opakovaně též zmínil judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k dané problematice.
8. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelů stran výzev jsou pouze snahou o prodloužení konkursního řízení. Soud prvního stupně, jakož i soud odvolací postupovaly správně, jestliže dospěly k závěru, že příslušné výzvy mohou být doručeny opakovaně a kdykoliv, s ohledem na nutnost odstranění překážky řízení a rozhodnutí ve věci samé.
II.
9. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatelé podáním ústavní stížnosti vedou pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Podstatou jejich námitek je postup soudů, zejména soudu prvního stupně, který podle stěžovatelů nerespektoval ustanovení §118b o. s. ř. zakotvující zákonnou koncentraci řízení; brojí proti hodnocení, zda (ne)jsou ve věci splněny předpoklady postupu podle uvedeného ustanovení. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na stěžovateli ústavní stížností výslovně nenapadené odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 29 Cdo 777/2010, resp. na jeho závěry. Dovolací soud uvedl, že soudy nižších instancí nepochybily, jestliže při posuzování předpokladů úspěšnosti žaloby o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty přihlédly k nové výzvě správce konkursní podstaty z roku 2008. Uplatnění této skutečnosti přitom podle soudu zjevně nebránil ani princip koncentrace řízení (§118b o. s. ř.), jestliže novou výzvu podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání učinil správce konkursní podstaty až po skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Současně odkázal na předchozí judikaturu k dané problematice (citována níže).
11. V této souvislosti je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
12. Předmětná problematika již byla judikatorně vyřešena dovolací instancí, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 502/2006. Nejvyšší soud tu dovodil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, a z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán být neměl.
13. Okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci. Znamená to, že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (srov. Bureš, J.; Drápal, L.; Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 710).
14. Při posouzení, zda bylo předmětné řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelům zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byli v průběhu řízení jakkoliv kráceni na svých zákonem stanovených procesních právech. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení Listinou garantovaného práva na rovnost účastníků řízení (závěry o době rozhodné pro zaslání příslušné výzvy a o soupisu majetku do konkursní podstaty).
9. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu