ECLI:CZ:US:2013:1.US.2244.13.1
sp. zn. I. ÚS 2244/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Genpharm a.s., se sídlem Karlovo náměstí 17, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem na shodné adrese, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2013, č. j. OKFK-2635/TČ-2012-252201-TR, a proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 3 To 55/2013, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2013, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem (dále jen "policie") ze dne 4. 3. 2013, č. j. OKFK-2635/TČ-2012-252201-TR (dále jen "usnesení policie"), kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce podle §79f ve spojení s §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny finanční prostředky na dvou jejích bankovních účtech. Rovněž napadl usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 3 To 55/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatelka namítá, že k zajištění došlo na základě úvahy policejního orgánu, že na účtech stěžovatelky se nacházejí ekvivalenty výnosů z trestné činnosti, která je podložena toliko tím, že obviněný Ing. Jiří Severský, stíhaný pro trestnou činnost spočívající v uplatňování neoprávněných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a neoprávněného navyšování výdajů z důvodu snížení základu pro výpočet daňové povinnosti, byl jedním z členů jejího statutárního orgánu. Stěžovatelka prohlašuje, že nikdy žádné finanční prostředky od obviněného neinkasovala a upozorňuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí ani bližší přehled, o jaké částky se mělo jednat, neobsahuje. Nadto i kdyby si obviněný skutečně na její bankovní účty nějaké výnosy z trestné činnosti ukládal, je otázkou, zda mělo dojít k zajištění v celém rozsahu předpokládaných výnosů z trestné činnosti a proč se zajišťovací prostředek vztahuje i na peněžní prostředky dodatečně došlé na bankovní účty stěžovatelky, když obviněný již byl bez zbytečného odkladu odvolán z funkce člena jejího představenstva.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - §62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následující trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.
V ústavní stížností napadených usneseních jsou skutečnosti, na základě kterých bylo o daném zajištění rozhodnuto, vyjádřeny. Za této situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než na jejich znění plně odkázat. Jestliže stěžovatelka považuje toto odůvodnění za nedostatečné, pak pomíjí výše popsanou zatímní a zajišťovací povahu tohoto institutu. K části stěžovatelčině argumentace zpochybňující stanovenou výši zajištění a to, že se zajištění vztahuje i na prostředky na bankovní účty stěžovatelky dodatečně došlé, nutno dodat, že tuto část svých námitek stěžovatelka ve své stížnosti proti usnesení policie (jak vyplývá z jejího znění přiloženého k ústavní stížnosti) neuplatnila, vzhledem k čemuž je ani nelze v ústavní stížnosti relevantně vznášet.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu