ECLI:CZ:US:2013:1.US.2263.13.1
sp. zn. I. ÚS 2263/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Hany Kraucherové a 2) Evy Malé, obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, č.j. 55 Co 53/2008-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelkám poskytuje k ochraně jejich práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelky všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpaly. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelky totiž nebyly povinny vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na jejich uvážení, zda takový prostředek využijí či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelkám zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který stěžovatelkám zákon k ochraně jejich soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, č.j. 55 Co 53/2008-396, se neuplatní žádná z výjimek uvedených v §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu.
8. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje upozornit na skutečnost, že v otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu týkajícího se náhrady nákladů řízení došlo k významné změně, a to v důsledku novelizace ustanovení §237 občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. a účinné od 1. 1. 2013. Podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebylo dovolání směřující jen proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, neboť toto ustanovení omezovalo přípustnost dovolání pouze na ta rozhodnutí, jimiž odvolací soud rozhodl o věci samé, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení takovým rozhodnutím není.
9. Právní úprava přípustnosti dovolání však s účinností od 1. 1. 2013 doznala značných změn. Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nově dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání tak nově není omezena pouze na ta rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o věci samé. Vzhledem k této skutečnosti a dále k tomu, že v otázce přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se neuplatní ani žádná z výjimek taxativně uvedených v §238 občanského soudního řádu, která by obecně přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vylučovala, nelze než uzavřít, že přípustnost dovolání v posuzovaném případě závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byly stěžovatelky v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučeny.
11. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že dovolání směřující proti rozhodnutí, které bylo ústavní stížností napadeno, nebylo stěžovatelkami podáno (což stěžovatelky nesprávně odůvodnily nepřípustností dovolání, jež směřuje toliko do výroku o náhradě nákladů řízení), nevyčerpaly stěžovatelky všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jejich ústavní stížnost je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelky jejich existenci ani netvrdily.
13. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu