ECLI:CZ:US:2013:1.US.24.13.1
sp. zn. I. ÚS 24/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti "rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 5T186/2006-370, rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 5T 47/2005-931 (55To 346/2007 KS Ostrava, pobočka Olomouc), rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 5T 83/2007-197 (68 To 96/2008-204 KS Ostrava, pobočka Olomouc), rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 5T 42/2008, rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 5T70/2001 (5T 117/2005, 2004 - 557)", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Protože ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v zákoně o Ústavním soudu (stěžovatel především nebyl zastoupen advokátem), vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad jeho podání, a to ve lhůtě relativně dlouhých 30 dnů. Ústavní soud ve své praxi často stanoví lhůtu kratší než 30 dnů k odstranění vad ústavní stížnosti jiných stěžovatelů (např. 10, 14, 15 či 20 dnů).
Výzva k odstranění vad ústavní stížnosti byla stěžovateli doručena dne 5. 3. 2013. Pouhé dva dny před uplynutím 30denní lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti - dne 2. 4. 2013 - byla Ústavnímu soudu doručena žádost advokáta stěžovatele o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti a o zaslání "kopie podání pana R.", s odůvodněním, že dne 12. 3. 2013 byl určen Českou advokátní komorou k zastupování stěžovatele před Ústavním soudem a že stěžovatel nemá "k dispozici ani kopii svého podání, které učinil Ústavnímu soudu ani jiné podklady, jako např. napadené rozsudky".
Ústavní soud shledal vážné důvody odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstranění vad již po uplynutí uvedené 30denní lhůty a naopak neshledával přesvědčivé důvody pro vyhovění žádosti advokáta stěžovatele. To přitom platí z více příčin.
Advokát stěžovatele odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty tím, že stěžovatel nemá k dispozici ani kopii své "ústavní stížnosti" ani napadená rozhodnutí. Avšak, advokát mohl, resp. měl stěžovatele navštívit ve věznici a přímo od něj si nechat vysvětlit relevantní údaje, aby ústavní stížnost kvalifikovaně sepsal; tím spíše to platí, jestliže je stěžovatel umístěn ve věznici v Příbrami a v témže městě sídlí advokát. Pokud advokát stěžovatele skutečně navštívil, neplyne z toho rozumný důvod, proč na základě toho nesepsal ústavní stížnost, aniž by si vyžadoval stěžovatelovo předchozí písemné podání. Shodné platí i o kopiích napadených rozhodnutí, které si stěžovatel mohl, resp. měl získat od obecných soudů; tím spíše, jestliže všechna napadená prvostupňová rozhodnutí jsou vydaná okresním soudem stejného města (Přerov). Advokát se tak v žádosti o prodloužení lhůty snažil konstruovat objektivní důvody, proč nemohl ve lhůtě vady odstranit, avšak ve skutečnosti šlo jen o důvody subjektivní. Uvedené platí o to více, jestliže samotný advokát přiložil k ústavní stížnosti rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta již ze dne 12. 3. 2013, na kterém bylo razítko, podle kterého toto rozhodnutí České advokátní komory advokátovi došlo už dne 13. 3. 2013. Přesto byl od tohoto data advokát pasivní a na Ústavní soud se obrátil až dne 2. 4. 2013, tedy téměř tři týdny po rozhodnutí České advokátní komory (po jeho doručení), a to s pouhou žádostí o prodloužení lhůty a o zaslání kopie ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem.
Z uvedeného plyne, že objektivní důvody prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti dány nebyly.
Přesto vše byl Ústavní soud nadále vstřícný a žádosti o prodloužení lhůty a o zaslání kopie ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem vyhověl. Nově stanovil lhůtu 10 dnů od doručení nové výzvy. Ústavní soud též reagoval na žádost advokáta ze dne 2. 4. 2013, z níž plynulo, že stěžovatel nedisponuje kopiemi napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ve výzvě výslovně, na samostatném řádku - pro přehlednost a aby zdůraznil význam této zákonné povinnosti - uvedl: "Podle §72 odst. 6 musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva.". V závěru výzvy Ústavní soud uvedl: "K odstranění výše uvedených vad návrhu stěžovatele Vám Ústavní soud stanoví lhůtu 10 dnů od doručení této výzvy. Pokud v této lhůtě nedojde Ústavnímu soudu řádná ústavní stížnost, jíž budou uvedené vady návrhu odstraněny, bude Váš návrh odmítnut [ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].".
Dne 22. 4. 2013, tedy v poslední den prodloužené lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, došla sice Ústavnímu soudu ústavní stížnost sepsaná advokátem, leč nebyly k ní přiloženy kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv (nebyla přiložena žádná napadená rozhodnutí). Z toho plyne, že všechny vady ústavní stížnosti nebyly odstraněny.
V ústavní stížnosti sepsané advokátem bylo pak - v tomto směru - pouze uvedeno: "Bohužel nemám k dispozici má podání a nemám k dispozici ani rozsudky, které touto mou ústavní stížností napadám a nejsem schopen ve lhůtě mi stanovené tyto obstarat.". Tu však Ústavní soud dovozuje, že výše poskytnutá lhůta 10 dnů k přiložení kopií rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva je dostatečná; to platí v dalším kontextu výše uvedeném (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 730/05). Tu Ústavní soud dodává, že advokát stěžovatele je osoba práva znalá, a proto mu měla být známa zákonná povinnost jeho klienta přiložit k ústavní stížnosti kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva již od počátku; právě i v tom tkví smysl povinného zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti. Ostatně, vědomí této povinnosti si musel advokát - ještě před výzvou Ústavního soudu (tedy od počátku) - být vědom i proto, že již v minulosti jiné stěžovatele v řízení před Ústavním soudem zastupoval (sp. zn. I. ÚS 470/02, III. ÚS 3236/11), jak plyne z lustra Ústavního soudu.
Lze tedy shrnout, že vzhledem k tomu, že všechny vady ústavní stížnosti odstraněny nebyly, Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Ostatně výše kritizovaný přístup advokáta k zastupování svého klienta dokumentuje i obsah ústavní stížnosti jím sepsané, která je v podstatě prostá jakékoli konkrétní ústavněprávní argumentace.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2013
Vojen Güttler,v. r .
soudce zpravodaj