ECLI:CZ:US:2013:1.US.2444.12.1
sp. zn. I. ÚS 2444/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Danušky Dudákové, zastoupené advokátem, JUDr. Alešem Pillerem, AK Veselá 237/37, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 16 Co 260/2007, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2163/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 16 Co 260/2007, který" dal stěžovatelce za pravdu" a konstatoval, že chování dcery stěžovatelky je nutno považovat za soustavné hrubé porušování dobrých mravů. Dcera ji totiž nerespektovala jako matku a jako rodiče, který ji poskytl dar nemalé hodnoty. Krajský soud vyhověl žalobě s odkazem na §630 občanského zákoníku. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2011 vyslovil pro odvolací soud závazný právní názor a vytkl mu nesprávný výklad §630 občanského zákoníku. Nejvyšší soud konstatoval, že dcera stěžovatelky se sice chovala v rozporu s dobrými mravy, nikoliv však v intenzitě, kterou vyžaduje §630 občanského zákoníku. Tento závazný právní názor již musel krajský soud respektovat a proto napadeným rozsudkem ze dne 14. 3. 2012 rozsudek soudu prvního stupně, tedy Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 6 C 45/2006, potvrdil. Přesto však krajský soud v rozsudku následujícím po rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůraznil, že v civilizované kulturní společnosti již samo přijetí daru v sobě nese jakýsi morální závazek, co do úrovně chování obdarovaného vůči dárci. Dále krajský soud - podle stěžovatelky - zdůraznil, že nikdo není povinen dar přijmout, leč pokud tak učiní, pak nikoliv jen kvalifikované dobré mravy, ale i slušné chování obdarovaného vůči dárci by mělo být naprostou samozřejmostí. Lze tedy shrnout, že Krajský soud v Brně musel vydat rozhodnutí, které není v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, byť se sám s názorem dovolacího soudu neztotožnil. Podle stěžovatelky právní názor Nejvyššího soudu znamená, že dárkyně může být obdarovanou ponižována, může být hrubě urážena, může být omezována ve svobodném pohybu po domě, a přesto české soudy považují takovéto chování nikoliv za hrubě nemravné. Dcera stěžovatelky nepochybně dobré mravy porušovala, a to nejen samotnými fyzickými útoky vůči stěžovatelce, ale i omezením pohybu stěžovatelky po domě (včetně přilehlých pozemků). Stěžovatelka má tak zato, že bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její důstojnost. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nadto podle stěžovatelky nekorespondují s úrovní současné společnosti, jejími právními a morálními zásadami.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. 6 C 45/2006. Zjistil, že žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou domáhala určení, že nemovitosti v žalobě specifikované jsou součástí zaniklého nevypořádaného společného jmění žalobkyně a jejího zemřelého manžela Josefa Dudáka. Žalobu odůvodnila tím, že spolu s manželem darovali žalované (dceři) sporné nemovitosti (se současným zřízením věcného břemene práva doživotního bezplatného užívání bytu v rodinném domu). V roce 2005 mělo začít mezi stěžovatelkou a žalovanou docházet "k vážným neshodám a agresivnímu chování", na kterých se podílel i manžel žalované. Na podzim roku 2005 žalovaná stěžovatelce zamezovala přístup na dvůr, takže se nemohla dostat do sklepa. Přes existenci darovací smlouvy žalovaná po stěžovatelce požadovala polovinu plateb za vyvážení septiku a za vybudování kanalizace. Z těchto důvodů stěžovatelka vyzvala žalovanou k vrácení daru.
Okresní soud Brno venkov rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 6 C 45/2006-27, výše uvedenou žalobu zamítl. Uvedl, že žalobkyně se svým zemřelým manželem darovala žalované sporné nemovitosti. Současně bylo dárcům zřízeno věcné břemeno odpovídající právu doživotního bydlení k bytu. Ke zhoršení vztahu mezi účastnicemi došlo počátkem roku 2005, kdy žalobkyně žádala manžela žalované o odvoz sněhu ze dvora tak, jak se to dělávalo dříve, leč ten odmítl. Podle jejího požadavku neopravil ani uvolněné tašky na střeše kůlny. V dubnu 2005 vyzval manžel žalované žalobkyni, aby se podílela na nákladech vybudování kanalizace, s tím, že ji jinak od kanalizace odpojí. Na druhou stranu - podle okresního soudu - se žalovaná chtěla v zájmu předcházení sporů se žalobkyní dohodnout na vyčlenění nářadí pro individuální potřebu žalobkyně a na úpravě užívání části dvoru. Za tím účelem navrhovala žalobkyni, aby užívala "přední dvorek", kam by si umístila svoje nářadí a šňůru na prádlo, a ona si uzamkne "zadní dvorek". Navrženou dohodu však žalobkyně odmítla a žalovaná poté začala dvůr zamykat. Tím však znemožnila žalobkyni přístup ke kolu a k nářadí, vynesla zeleninu ze sklepa a sklep uzamkla. Vydání věcí podmínila žalovaná podpisem seznamu vydaných věcí, což žalobkyně v přítomnosti svědka odmítla.
Soud prvního stupně uzavřel, že po "uskutečněném darování" měla žalobkyně nadále tendencí řídit záležitosti týkající se domu a v situaci, kdy se tomu žalovaná odmítla podřídit, začalo mezi nimi docházet ke konfliktům. Důsledkem toho bylo, že žalobkyně odmítala žalované pomoc při péči o vnoučata či odnášela z domu nářadí; žalovaná byla přesvědčena, že toto patří k domu, uzamkla část nebytových prostor, k nimž podle smlouvy o zřízení věcného břemene neměla žalobkyně žádné užívací oprávnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat natolik závažné chování žalované, v intenzitě hrubého rozporu s dobrými mravy, které by odůvodňovalo oprávněnost jejího požadavku na vrácení daru. Zohlednil přitom, že se na vyhrocení osobních vztahů a vzniku konfliktních situací podílela i žalobkyně.
Krajský soud v Brně původním rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 16 Co 260/2007-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti jsou součástí zaniklého, nevypořádaného společného jmění žalobkyně a zemřelého Josefa Dudáka. Vzal v úvahu zejména to, že žalobkyně před darováním nemovitosti byla zvyklá užívat kromě obytných prostor též dvorek a zahradu, kde pěstovala brambory, tyto produkty pak skladovala ve sklepě, kde měla uskladněno i zahradní nářadí. Žalovaná - podle krajského soudu - neuvedla dostatečně pádný důvod toho, aby žalobkyni přístup do těchto prostor odepřela. Odvolací soud nepřehlédl, že žalovaná v souladu se smlouvou o zřízení věcného břemene nebránila žalobkyni ve výkonu práva z této smlouvy vyplývajícího, měl však za to, že užívání dalších prostor k domu náležejících nepochybně patří k celkové pohodě bydlení. Začalo-li v roce 2005 docházet mezi účastnicemi ke konfliktům, řešila je žalovaná z pozice vlastníka nemovitosti velmi nevhodným způsobem, neboť žalobkyni v jejím obvyklém způsobu života značně omezila, ta pak byla nucena věšet prádlo či pěstovat zemědělské plodiny u sousedky, ačkoliv jako matka žalované by jistě zasloužila slušné a klidné dožití při respektování své rodičovské autority.
K dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem z 15. 12. 2011, č. j. 33 Cdo 2163/2009-77, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2008, č.j. 16 Co 260/2007-50 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud zejména uvedl, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. V řízení přitom bylo - podle Nejvyššího soudu - prokázáno, že k datu podání žaloby nevhodné chování žalované spočívalo v tom, že označila žalobkyni za "potvoru a ludru", vytýkala jí, že ostatní sourozence proti ní navádí, že s ní třásla, zamkla vstup do sklepa a na dvůr, tedy do prostor, které dřív žalobkyně užívala. Takové chování žalované se podle Nejvyššího soudu bezesporu příčí dobrým mravům. Leč z dikce §630 občanského zákoníku vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; vrácení daru by mohlo být vyžadováno, šlo-li by o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy. V řízení zjištěné chování žalované vůči žalobkyni přitom nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu "závadnosti". Je sice - podle Nejvyššího soudu - nesporné, že mezi účastnicemi řízení dochází k neshodám, nelze však přehlížet (a to žalobkyně nezpochybnila), že jde o neshody vzájemně vyvolávané. Bylo-li zjištěno, že závadného chování se žalovaná vůči žalobkyni dopustila v situaci, když se přely o rozsah užívání části nemovitosti a nářadí - přičemž žalobkyně odmítla připustit navrhovanou dohodu, která mohla jejich neshodám do budoucna předcházet - lze odvolacímu soudu (podle Nejvyššího soudu) vytýkat nesprávný výklad §630 občanského zákoníku. Nelze rovněž opominout, že za důvod vrácení daru odvolací soud chybně považuje i znemožnění užívání těch částí nemovitostí, jež dříve jako vlastník žalobkyně užívala, avšak ke kterým ji dnes podle práva nesvědčí žádné uživatelské oprávnění (právní titul). Nelze mít proto za to, že závadnost chování žalobkyně naplnilo skutkovou podstatu vrácení daru podle §630 občanského zákoníku.
V návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem z 14. 3. 2012, č. j. 16 Co 260/2007-93, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že úspěšné žalované práv na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II a výrok III). V odůvodnění rozsudku odkázal na závazný právní názor Nejvyššího soudu, jímž se řídil. Přesto však zdůraznil, že samo přijetí daru v sobě nese jakýsi morální závazek co do chování obdarovaného vůči dárci, tedy přinejmenším chování respektující pravidla společensky uznávané slušnosti. Žalovaná však - podle krajského soudu - tato pravidla společensky uznávané slušnosti vůči stěžovatelce nedodržovala.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. ke zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ochrana základních práv či svobod stěžovatelce upřena nebyla. Dostalo se jí postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici řádný opravný prostředek, který také využila. Měla možnost využít i zákonem stanovené procesní právo vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní; její procesní postavení nepostrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Tu Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil, ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ústavní stížnost v uvedeném rozsahu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud - ve vztahu k napadenému zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu - však ústavní stížnost odmítl, protože v tomto rozsahu stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu