ECLI:CZ:US:2013:1.US.2530.11.1
sp. zn. I. ÚS 2530/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 7, IČ: 00001350, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem Břehová 8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, č. j. 13 Cmo 30/2011-441, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, č. j. 45 Cm 286/1999-366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2010, č. j. 45 Cm 286/1999-366, ve věci žalobce Města Příbrami (dále jen "žalobce") proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, správci konkursní podstaty (dále jen "žalovaný"), v řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty, rozhodl, že vstup stěžovatelky do řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného se nepřipouští.
Městský soud uvedl, že stěžovatelka podáním došlým soudu dne 1. 2. 2010 vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného; vstup do řízení odůvodnila tím, že jako konkursní věřitel, jehož pohledávka za úpadcem ve výši 471.612.356,60 Kč byla zjištěna, má zájem na výsledku sporu, neboť případný úspěch žalovaného představuje reálnou možnost zvýšení částky, která by připadla na její poměrné uspokojení v konkursu vedeném na majetek Příbramské teplárenské, a. s. Městský soud s odkazem na §93 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a §19 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. prohlásil, že v žalobě na vyloučení věci z podstaty je pasivně legitimován výhradně žalovaný a účast jiné osoby v řízení v postavení vedlejšího účastníka na jeho straně je podmíněna právním zájmem této osoby na výsledku řízení. V souzené věci však vstup stěžovatelky motivovaný jejím majetkovým zájmem na co nejvyšším poměrném uspokojení pohledávky z konkursní podstaty, podmínku právního zájmu na výsledku sporu nenaplňuje, neboť výsledek sporu na postavení vedlejšího účastníka jako konkursního věřitele nebude mít vliv a vstup stěžovatelky proto nelze připustit. Městský soud připomněl (přičemž zdůraznil, že o takový případ v dané věci nejde), že právní zájem na výsledku sporu by mohl být dán v případě, kdy k věcem, které mají být podle návrhu z podstaty vyloučeny, by vedlejší účastník (stěžovatelka) měl existující právo na oddělené uspokojení (§28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.), které by mu umožňovalo, aby jeho zajištěná pohledávka byla uspokojena během konkursního řízení přímo z věcí, které jsou předmětem vylučovací žaloby. V takovém případě by vyloučením věci z konkursní podstaty bylo právní postavení vedlejšího účastníka (stěžovatelky) přímo dotčeno z hlediska jeho postavení jako věřitele v konkursním řízení (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2002, č. j. 6 Cmo 63/2000-133). Městský soud také připomněl, že v případě, kdy by postačoval pouhý zájem konkursního věřitele na co nejvyšším uspokojení jeho pohledávky v konkursu k založení jeho práva na účast v řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně správce konkursní podstaty, měla by právo účastnit se v řízení každá osoba, která v konkursu přihlásila svoji pohledávku a jež by projevila o účast v řízení o vyloučení věci z podstaty zájem, neboť každý věřitel úpadce má přirozeně zájem na co nejvyšším poměrném uspokojení své pohledávky. Takovému zájmu však řízení o vyloučení věci z podstaty ochranu neposkytuje. Předmětem žaloby na vyloučení věci z podstaty je řešení otázky, zda konkrétní věc patří do podstaty či nikoli a otázka výše poměrného uspokojení konkursních věřitelů není v tomto řízení podstatná. Materiální zájem konkursních věřitelů na co nejvyšším poměrném uspokojení jejich pohledávek za úpadcem je chráněn úpravou konkursního řízení samotného v zákoně č. 328/1991 Sb. Městský soud dodal, že právním zájmem vedlejšího účastníka na výsledku sporu není ani tvrzení jiného vedlejšího účastníka o vážném zájmu o majetek úpadce, neboť k němu vedlejší účastník nemá žádný vztah. Proto vedlejší účastenství stěžovatelky v řízení nepřipustil.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2011, č. j. 13 Cmo 30/2011-441, odvoláním napadené citované usnesení Městského soudu v Praze potvrdil ve znění, že se vyslovuje nepřípustnost vedlejšího účastenství stěžovatelky v řízení na straně žalované. Odvolací soud dovodil, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, tj. vítězství toho z účastníků řízení, k němuž přistoupil a nepochybně i skutečnost, že účastník souhlasí s tím, aby na jeho straně určitá osoba vystupovala jako vedlejší účastník; pokud tomu tak není, rozhodne soud o přípustnosti jeho vstupu do řízení. Odvolací soud ze spisu zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 29. 1. 2010 oznámila soudu, že vstupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného do řízení s argumentem, že svůj postup předběžně projednala s žalovaným při jednání věřitelského výboru dne 17. 12. 2009. Žalobce s tímto vstupem vyslovil nesouhlas, neboť deklaruje toliko ekonomický zájem na výsledku sporu, nikoliv zájem právní; žalovaný se k vedlejšímu účastenství stěžovatelky nevyjádřil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry Městského osudu v Praze. Dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelka ve všech podáních tvrdila a prokazovala toliko ekonomický zájem na výsledku řízení, nikoliv právním zájem na vítezství ve sporu, tedy jaká její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva by rozhodnutím ve věci, než dosažení určité míry uspokojení její v konkursu zjištěné pohledávky, měla být dotčena. Dovodil, že vedlejší účastenství stěžovatelky by nemohlo naplnit smysl a cíle tohoto právního institutu, neboť právní postavení úpadcova věřitele není závislé na výsledku projednávané věci; proto bylo namístě vyhovět návrhu žalobce na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství stěžovatelky v řízení na straně žalovaného. Odvolací soud dále dodal, že v případě vstupu vedlejšího účastníka do řízení z vlastního podnětu se tento stává automaticky tímto účastníkem a je jím až do doby, než o něm bude soudem pravomocně rozhodnuto, budou-li proti tomuto účastenství vzneseny účastníky řízení námitky.
II.
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí zkrácena na svých základních právech, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyslovila přesvědčení, že jí svědčí jasný a zřetelný právní zájem na výsledku excindačního řízení, neboť právní zájem a ekonomický zájem se navzájem nevylučují; v souzené věci stěžovatelka brání vlastní subjektivní právo na úhradu dlužné pohledávky a "má možnost právně pomoci žalovanému správci konkursní podstaty tak, aby se částka, ze které bude následně jako konkursní věřitel uspokojen, zvýšila". Stěžovatelka také odkázala na komentář k občanskému soudnímu řádu (srov. Bureš, J, Drápal, L., Krčmář, Z., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. Vydání: C.H.Beck , 2006, str. 410), podle něhož "o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude ve svých důsledcích dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva)". Dále uvedla, že zájem konkursního věřitele na uspokojení pohledávky je dán samotným zákonem o konkursu a vyrovnání (jehož smysl a účel je ostatně založen na ochraně majetkových zájmů konkursních věřitelů a úpadce), přičemž úspěch podporovaného účastníka (tj. žalovaného) má dopad na rozsah majetku konkursní podstaty. Stěžovatelka konečně poukázala na průběh, délku a průtahy v excindačním řízení (a v konkursním řízení konečně také); uvedla, že v tomto řízení dochází ke zjevnému střetu práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva na účast v řízení v procesním postavení vedlejšího účastníka, jestliže (opakované) vstupy (jiných) vedlejších účastníků projednání věci v excindačním řízení toto řízení (a potažmo konkursní řízení) neúměrně prodlužují.
III.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud uvádí, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zásah do základních práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, dovodit nelze. Obecné soudy se ve věcných odůvodněních svých rozhodnutí a s poukazy na dotčenou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze. S ohledem na v podstatě stejné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala v odvolaní a také i v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění usnesení obecných soudů v dalším odkázat. Tu Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Dostatečně a zřetelně vysvětlily skutečnost, že právní postavení stěžovatelky jako věřitelky úpadce není závislé na výsledku projednávané (excindační) věci. Prvostupňový soud také vyložil, proč otázka výše poměrného uspokojení konkursních věřitelů není v excindačním řízení významná. Na těchto okolnostech nemůže nic změnit ani stěžovatelčin nepřípadný odkaz na komentářovou literaturu (srov. citovaný komentář k o. s. ř.), neboť stěžovatelka (jako úpadcův věřitel) zaměňuje svoje právní postavení v konkursním řízení s "chtěným" statusem vedlejšího účastníka v rámci excindačního řízení. V této souvislosti Ústavní soud usuzuje, že se stěžovatelka snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance - jež mu podle Ústavy nepřísluší - která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně popřely. K tomu však Ústavní soud povolán není.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěními soudních orgánů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěrům vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před těmito orgány neznamená sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně musí jevit nejen jako spektakulární, ale také jako postup, který posouzení procesní a také věcné stránky souzené věci ze strany obecných soudů v určitém smyslu ignoruje.
Ústavní soud považuje argumentaci obecných soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
K otázce délky a průtahů v excindačním a konkursním řízení Ústavní soud odkazuje na vlastní usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 456/12, a k argumentaci v něm uvedené nemá co dodat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu