ECLI:CZ:US:2013:1.US.2617.13.1
sp. zn. I. ÚS 2617/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Nahodila, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci vedené pod sp. zn. GI-TC-295/2013, a Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 2 KZV 30/2013, týkajícího se odepření práva nahlédnout do spisu, za účasti Generální inspekce bezpečnostních sborů a Městského státního zastupitelství v Praze takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2013, stěžovatel napadl postup Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") ve věci vedené pod sp. zn. GI-TC-295/2013, spočívající v odepření nahlédnutí do části spisu sp. zn. GI-TC-295/2013 podle §65 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), konkrétně pak do znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rovněž napadl postup Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství"), které k žádosti stěžovatele přezkoumalo důvodnost odepření nahlédnutí do spisu a dne 23. 8. 2013 pod sp. zn. 2 KZV 30/2013 stěžovateli sdělilo, že postup GIBS byl v souladu se zákonem.
Stěžovatel má za to, že důvod, pro který k odepření nahlédnutí došlo, spočívající v tom, že seznámením s tímto posudkem by mohly být ovlivněny výpovědi obviněných, je nepřesvědčivý. Pokud totiž obvinění nějak ovlivněni být mohli, již k tomu stejně došlo, neboť všichni z nich již shlédli materiál pořízený bezpečnostní kamerou. Znalecký posudek již do věci po stránce skutkového děje ani nemůže vnést nic nového, kdy informace může přinést jen co do znalosti jeho následků.
Vzhledem k uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud GIBS a státnímu zastupitelství přikázal upustit od porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelova spočívajícího v odepření možnosti seznámit se se znaleckým posudkem vyhotoveným plk. MUDr. Milošem Sokolem Ph.D. znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve věci vedeného GIBS v trestní věci stěžovatele pod sp. zn. GI-TC-295/2013. Rovněž požádal, aby Ústavní soud v řízení o podané ústavní stížnosti postupoval dle §39 zákona o Ústavním soudu, to jest, aby ji projednal mimo pořadí, v němž ji obdržel.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na zásadu subsidiarity a připomíná, že je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení a poté, co budou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje. Přitom dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek. Bere na zřetel povahu trestního řízení, v němž má obviněný právo na dvoustupňovou trestní jurisdikci (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Soud druhého stupně je povolán k tomu, napravit případná procesní pochybení soudu prvého stupně. Totéž tím spíše platí pro vztahy mezi orgány činnými v přípravném řízení a trestními soudy. V době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a naopak se nacházelo teprve ve fázi přípravného řízení. V daném stádiu řízení Ústavní soud nemůže prejudikovat, zda trestní řízení posuzované ve svém celku bude či nebude spravedlivé. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné protiústavní procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Vzhledem k uvedenému je zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, s výjimkou zcela mimořádných situací, nepřípustný.
Ústavní soud dále připomíná, že ustáleně judikuje, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu v demokratických státech (Například v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování" [BVerfG, 2 BvR 1895/03]). K podrobnějšímu rozboru této problematiky lze dále odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 627/05.
V posuzované věci orgány činné v trestním řízení důvody odepření nahlédnutí, byť stručně, odůvodnily. K tomuto odepření přitom došlo za situace, kdy věc se stále nachází v přípravném řízení, tedy ve fázi, kdy je takové odepření zásadně možné. Za takovéhoto stavu Ústavní soud žádnou zcela mimořádnou situaci, která by jej opravňovala zasáhnout do pravomocně ukončeného trestního řízení, neshledává. To pak platí tím spíše, že stěžovateli nebylo odepřeno nahlédnutí do celého spisu, ale toliko jen do jediného dokumentu v něm.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu