ECLI:CZ:US:2013:1.US.2774.13.1
sp. zn. I. ÚS 2774/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatelky Oblastní nemocnice Náchod, a. s., IČ: 26000202, se sídlem v Náchodě, Purkyňova 446, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a za účasti Přemysla Peterky, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2013 shora označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vydání směnečného platebního rozkazu, ve kterém by soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení směnečné sumy 2 460 Kč s 6 % úrokem od 26. 12. 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že jde o neplatnou směnku - splatnost dána lhůtou určenou ve prospěch dlužníka. Nadto uvedl, že uplatněný nárok nemohl soud stěžovateli přiznat z jiného právního důvodu než ze směnky, protože nejde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a požadovaná částka nepřevyšuje 100 000 Kč; ve sporu není dána věcná příslušnost krajských soudů a tedy ani příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové. Dne 4. 10. 2012 vydal soud usnesení, kterým zamítl návrh žalobce na vydání doplňujícího rozsudku; návrh žalobce shledal nedůvodným.
Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soud nad rámec odůvodnění uvedl, že stěžovatelka podala též odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43, které Vrchní soud v Praze dne 20. 8. 2012 usnesením č. j. 8 Cmo 326/2012-60 odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její opodstatněnost spatřuje mimo jiné již v tom, že obecné soudy znemožnily právní předchůdkyni stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu pro neodůvodněný závěr o neplatnosti účastníkem předložené listiny a soud, na který se právní předchůdkyně stěžovatelky obrátila, se proto necítil být věcně příslušným.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
II.
Ústavní soud je povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu listin předložených stěžovatelkou plyne, že ústavní stížnost směřuje proti těmto rozhodnutím:
a) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83;
b) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70;
c) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze plyne, že stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43 podala odvolání. Ústavní soud vycházel z informací obsažených v usnesení Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zde byla podána zjevně opožděně. Vrchní soud v Praze o odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové rozhodl pod č. j. 8 Cmo 326/2012-60 dne 20. 8. 2012. Podle ustanovení §75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 1. 1. 2013, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Ústavní stížnost byla však podána dne 10. 9. 2013.
Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83, jde o nepřípustný návrh. Obě dvě rozhodnutí obecných soudů jsou povahy nemeritorní, posuzující návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího rozsudku. Usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo vydáno dne 17. 7. 2013 a obsahuje správné poučení o opravném prostředku - dovolání k Nejvyššímu soudu. Odvolací soud též neopomenul uvést zákonné podmínky pro uplatnění mimořádného opravného prostředku uvedením odkazu na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je účastníkům řízení dán bezpochyby širší prostor pro uplatnění dovolání, než tomu bylo doposud. Na tuto koncepční změnu přípustnosti dovolání reaguje ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu.
Dosavadní konstrukce ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu mířila na dovolání podle dosavadního ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se opouští dosavadní koncepce přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, která byla založena na diformitě, skryté diformitě a judikatorním přesahu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, dochází též ke změně podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Podle nově účinné právní úpravy musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to včetně mimořádného opravného prostředku - zde dovolání. Pokud tak neučiní, bude ústavní stížnost bez dalšího nepřípustná (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb., čl. III., bod 6).
Ústavní soud na závěr shrnuje, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-43 je podána dílem opožděně a zbylá část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013 č. j. 8 Cmo 17/2013-83 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012 č. j. 39 Cm 220/2011-70 je nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby část návrhu ve vztahu ke stěžovatelce odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 1. 1. 2013, jako návrh podaný opožděně; ve zbylé části ústavní stížnosti, v níž nebyl vyčerpán mimořádný opravný prostředek (dovolání), dospěl Ústavní soud k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném po 1. 1. 2013].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj