ECLI:CZ:US:2013:1.US.2971.12.1
sp. zn. I. ÚS 2971/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Fondu ohrožených dětí, občanského sdružení, se sídlem Na Poříčí 1038/6, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, advokátkou, se sídlem Jarníkova 1881/2, 148 00 Praha 4, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2012, č. j. 14 Co 148/2012-250, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 14. 2. 2012, č. j. 100 P 193/2010-233, 122 Pa Nc 475/2011, byly nezl. A. U., nezl. E. U. a nezl. N. U. (dále jen "nezletilé") odňaty z výchovy matky a byla u nich nařízena ústavní výchova. Napadeným usnesením [v ústavní stížnosti označené nesprávně jako rozsudek] Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2012, č. j. 14 Co 148/2012-250, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto jako podané osobou, která k tomu není oprávněna. Krajský soud v Ostravě uvedl, že stěžovatel, resp. jeho Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek, nebyl účastníkem předchozího řízení a toto účastenství nelze dovodit ani z ustanovení §94 odst. 1 o. s. ř. Práva a povinnosti stěžovatele k dětem jsou založeny pouze dohodou mezi matkou nezletilých a stěžovatelem, přičemž se nejedná o natolik intenzivní právní vztah, který by mohl být rozsudkem soudu prvního stupně dotčen. Postavení Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v daném řízení není obdobné postavení fyzické osoby, které je dítě svěřováno do výchovy dle §45 či do pěstounské péče dle §45a zákona o rodině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje, že nezletilé byly na žádost OSPOD Magistrátu města Karviné a se souhlasem matky umístěny dne 27. 5. 2011, a to z důvodu psychického stavu a hospitalizace matky. Dne 2. 12. 2011 obdržel stěžovatel od Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově přípis, kterým jej soud informoval o řízení ve věci nezletilých s dotazem, zda má zájem stát se účastníkem řízení. Stěžovatel odpověděl kladně, přesto s ním soud jako s účastníkem nejednal. Stěžovatel proto v odvolání napadl jak toto procesní pochybení soudu prvního stupně, tak věcné rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy nezletilých. Stěžovatel se především považuje za osobu, o jejích právech má být jednáno ve smyslu §94 o. s. ř. a poukazuje na nezbytnost právní jistoty v otázce, kdo účastníkem konkrétního řízení je a kdo jím není. Zdůrazňuje, že soud z vlastní iniciativy stěžovatele oslovil s uvedeným dotazem. Domáhá se "analogického" použití ustanovení §91 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), dle něhož "[ú]častníky řízení o uložení opatření dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, jsou nezletilé dítě, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, zákonní zástupci dítěte, osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy nebo jiné obdobné péče, jakož i další osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno," při zdůraznění subjektů jmenovaných ve druhé části ustanovení. Po věcné stránce rozsudku soud prvního stupně vytýká především nenaplnění zákonných podmínek pro nařízení ústavní výchovy, s poukazem na §46 odst. 4 zákona o rodině, dle něhož před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní. Konečně stěžovatel poukázal na jiné řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, v němž byl za účastníka považován.
Ústavní soud si k ověření průběhu řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 100 P 193/2010 vyžádal příslušný spis.
Po zvážení předložených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného nutno zdůraznit, že pro založení ústavněprávní relevance předložené věci je nezbytné zodpovědět otázku, jaké - hmotné - ústavně zaručené právo stěžovatele bylo v řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 100 P 193/2010 ve hře a jaké ústavně zaručené základní právo stěžovatele bylo rozsudkem soudu prvního stupně dotčeno. Ústavní soud již opakovaně uvedl, že ne každý oprávněný zájem stěžovatele je zároveň součástí (provedením) některého z ústavně zaručených práv. V dané věci stěžovatel tvrdí porušení toliko práva na spravedlivý proces, neuvádí však, které jeho vlastní hmotné základní právo mělo být v řízení chráněno, resp. dotčeno.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je "rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces" (usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 34, str. 539). Jinak řečeno, Ústavní soud vyšel ze zásady, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, tj. ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. k tomu též usnesení I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
Nelze v obecné rovině vyloučit, že i v řízení, kde subjektivní hmotné základní právo účastníka není přímým předmětem řízení, resp. není najisto identifikováno, může být excesivním procesním postupem soudu některé ze základních práv stěžovatele ústavně relevantním způsobem porušeno (například dotčení osobnostních práv, způsobení imateriální újmy). Tedy pro poskytnutí ochrany právu na spravedlivý proces by mohla postačovat i určitá potencialita ohrožení (kteréhokoliv) základního práva. Tímto směrem však stěžovatel neargumentuje. Každopádně, musí se stále jednat o porušení základních práva subjektivních, existujících na straně stěžovatele, nikoliv toliko nesouhlas stěžovatele s nesprávnými skutkovými či právními závěry soudu, nyní ve vztahu k porušení práv rodičů či nezletilých dětí, byť by stěžovatelovy závěry byly správné.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí jiného soudu v jiném řízení, v němž byl za účastníka řízení považován, nutno zdůraznit, že v onom řízení byli, na rozdíl od nyní předložené věci, nezletilí svěřeni do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc předchozím rozhodnutím soudu. Ovšem ani z toho nelze dovozovat, že v takovém řízení je rozhodováno o subjektivním základním právu právě stěžovatele.
Ve druhé sledu nutno stěžovateli v čistě formální (procesní) rovině připomenout, že výše zmíněný dotaz soudu stran eventuálního účastenství ještě v žádném ohledu nemusí znamenat, že se dotazovaný účastníkem řízení stal nebo má stát, přičemž je nutno poukázat na ustanovení §94 odst. 3 o. ř. ř., dle něhož "jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka."
Uvedeným v žádném případě nemá být řečeno, že by se Ústavní soud s rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 14. 2. 2012, č. j. 100 P 193/2010-233, 122 Pa Nc 475/2011, co do naplnění zákonných podmínek pro nařízení ústavní výchovy, ztotožňoval. V tomto řízení byla řešena toliko úzce vymezená otázka dotčená subjektivních základních práv stěžovatele.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu