ECLI:CZ:US:2013:1.US.3006.12.1
sp. zn. I. ÚS 3006/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., IČO: 27698785, se sídlem Brno, Strážní 7, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Brno, Ponávka 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2012, č. j. 8 A 131/2010-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení certifikátu vydaného žalovaným Ing. arch. Milanem Teigiserem, autorizovaným inspektorem, dne 23. 3. 2010 pod č. j. 711007. V žalobě navrhli, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek s tím, že právní následky napadeného certifikátu by znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, kterou dovodili z toho, že první žalobce je občanským sdružením, jehož posláním je ochrana přírody a krajiny, a ostatní žalobci jsou vlastníky nemovitostí, jež sousedí s pozemky dotčenými stavbou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. září 2011, č. j. 8 A 131/2010-218, přiznal žalobě odkladný účinek.
Stěžovatelka, osoba zúčastněná, společnost Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., podáním ze dne 27. 4. 2012 navrhla, aby soud toto usnesení zrušil. Poukázala na to, že stavbu provedla s důvěrou ve správnost certifikátu a v dobré víře, že certifikát byl v době vydání usnesení o odkladném účinku již fakticky konzumován, že toto usnesení je v rozporu s principem právní jistoty, a konečně že žalobce v žalobě záměrně neidentifikoval společnost Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., jako osobu zúčastněnou, čímž jí znemožnil představit soudu před vydáním předmětného usnesení relevantní skutkový stav.
Městský soud v Praze napadeným usnesením návrh stěžovatelky na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žaloby zamítl a uvedl následující.
Prvním žalobcem je občanské sdruženi NESEHNUTÍ, o. a., jehož hlavním cílem je ochrana přírody a krajiny. Vzhledem k tomu musel soud - pokud jde o podmínku vzniku nenahraditelné újmy - přihlédnout k právnímu názoru, který vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 As 39/2006-55, podle něhož "při soudním přezkumu konečného rozhodnutí jehož podkladem bylo stanovisko o posuzování vlivů záměru na životní prostředí, musí být žalobcům z řad dotčené veřejnosti (jmenovitě nevládním organizacím, resp. občanským sdružením podporujícím ochranu životního prostředí) vyhovováno k jejich návrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby). Pokud by návrhu na přiznám odkladného účinku vyhovováno nebylo, došlo by k porušení čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice 85/337/EHS, neboť poskytovaná soudní ochrana by nebyla včasná a spravedlivá.". Nenahraditelná újma v takových věcech pak spočívá nikoliv ve způsobené škodě hmotné či v ušlém zisku, ale právě v tom, že bylo-li by v meritu věci soudem rozhodováno až v době, kdy by bylo stavební povolení již realizováno, soudní ochrana by pozbyla svého smyslu. Ochrana přírody a životního prostředí je pak nesporně ve veřejném zájmu a soud ji pro tento případ upřednostnil i před ochranou nabytých práv třetích osob, vycházeje z toho, že případné poškození přírody a životního prostředí je z povahy věci neodstranitelným, na rozdíl od případné újmy ekonomické. S ohledem na to soud setrval na svém závěru, vyjádřeném již v usnesení č. j. 8A 133/2010-267 ze dne 14. 12. 2011, tedy že dosud existují dostatečné důvody pro přiznání odkladného účinku žaloby proti certifikátu žalovaného ze dne 23. 3. 2010, č. j. 711007, a návrhu osoby zúčastněné ze dne 27. 4. 2012 na zrušení usnesení, jimž byl žalobě přiznán odkladný účinek, proto nevyhověl.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citované rozhodnutí správního soudu pro tvrzené porušení jejích základních práv (zejména práva na spravedlivý proces).
V petitu stížnosti sice navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 8 A 131/2010-218, leč z označení na rubrice stížnosti a z kontextu věci je zřejmé, že brojí proti usnesení z 8. 6. 2012, č. j. 8 A 131/2010-326.
V konkrétnostech namítá zejména následující. Městský soud v Praze pochybil, neboť při posuzování důvodnosti návrhu na zrušení odkladného účinku žaloby ve věci se nezabýval tím, zda jsou pro jeho přiznání splněny veškeré podmínky, které zákon taxativně vymezuje v ustanovení §73 odst. 1 soudního řádu správního. Městský soud se v tomto směru zabýval toliko otázkou hrozby vzniku nenahraditelné újmy; právní závěr o její existenci však odůvodnil poněkud odlišně od toho, co tvrdili žalobci ve své žalobě. Je nepřípustné, aby soud ve sporném návrhovém řízení zvýhodňoval jednoho z účastníků takovým způsobem, aby za něj upravoval či formuloval jednotlivá tvrzení, respektive důvody, o něž opírá svůj nárok. Městský soud ignoroval tvrzení, že přiznání odkladného účinku žalobě by se nepřiměřeně dotklo práv třetích osob a že by bylo v rozporu s veřejným zájmem, a v tomto směru se nijak nezabýval hodnocením důkazů na podporu těchto tvrzení předložených. Účel ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. může být naplněn pouze v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je nadáno schopností působit účinky ex tunc ve smyslu zakonzervování stavu, který zde byl před vydáním napadeného správního rozhodnutí. Soud vydal usnesení o přiznání odkladných účinků žalobě v okamžiku, kdy stavby (se stavbou hlavní související) byly nejenže dokončeny, ale i zkolaudovány, a kdy stavba hlavní, která je dotčena výše uvedenou žalobou o neplatnosti certifikátu, byla zcela dokončena a probíhá kolaudační řízení, v rámci něhož byly splněny veškeré podmínky pro vydání kolaudačního souhlasu na stavbu. Proto napadené unesení shora uvedený účel (způsobit účinky ex tunc v době jeho vydání účastníkem řízení) nenaplňovalo a nenaplňuje a bylo tudíž vydáno v rozporu s účelem tohoto ustanovení.
III.
Ústavní soud zjistil, že od doby podání ústavní stížnosti došlo ve věci správní žaloby vedené pod sp. zn. 8 A 131/2010 k procesnímu vývoji.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 8 A 131/2010-364, byla žaloba žalobců (vedlejších účastníků) odmítnuta. Městský soud v Praze s odkazem na usnesení zvláštního senátu (zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů) ze dne 6. září 2012, č. j. Konf 25/2012-9, konstatoval, že autorizovaný inspektor není správním orgánem a jím vydaný certifikát není rozhodnutím správního orgánu (§67 správního řádu, §65 s. ř. s.), ale plněním ze soukromoprávní smlouvy. Pak ovšem nelze tento akt autorizovaného inspektora úspěšně napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s.. Za tohoto stavu věci vůbec není dána působnost a pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví, žalobu tak nelze projednat pro nedostatek podmínek řízení, a soudu proto nezbylo, než ji podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout.
Pro úplnost poukázal městský soud na to, že se zvláštní senát ve svém rozhodnutí ze dne 6. září 2012, č. j. Konf 25/2012-9, zabýval i otázkou obrany proti vzniku práva stavby, opírajícímu se o certifikát vydaný bez splnění zákonných podmínek. Zvláštní senát dospěl k závěru, že všechny osoby (např. opomenutí sousedé coby osoby, které by byly účastníky, kdyby se vedlo stavební řízení, které by mohly být dotčeny vznikem práva stavby na základě oznámení doprovázeného certifikátem), mohou využít postupu podle ust. §142 správního řádu. Toto ustanovení upravuje zvláštní řízení o určení právního vztahu.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 8 A 131/2010-364, napadli (žalobci) vedlejší účastníci kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 9 As 147/2012-66, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že kasační stížnosti nepřisvědčil, neboť se cítí být vázán rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 6. září 2012, č. j. Konf 25/2012-9.
Ústavní soud konstatuje, že vyložený procesní vývoj má za následek, že napadené usnesení Městského soudu v Praze (kterým byl zamítnut návrh na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žaloby) - vzhledem ke skončení řízení o správní žalobě - pozbylo účinnosti. Tudíž Ústavnímu soudu, nezbylo než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud poukazuje na to, že shodně postupoval v téže věci (tj. sp. zn. 8 A 131/2010), v případě téže stěžovatelky, která se v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 3474/11 domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č. j. 8 A 131/2010-218, o přiznání odkladného účinku. Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3474/11 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou především s následujícím odůvodněním: "Ústavní soud konstatuje, že je to ex lege (primárně) právě Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem (§12 odst. 1 s. ř. s.). Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil. Za dané situace, kdy certifikát autorizovaného inspektora nebylo možné úspěšně napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s., neboť zde není dána působnost a pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví (žalobu nebylo možné pro nedostatek podmínek řízení projednat) a žaloba tedy vůbec neměla být podána, přičemž napadené usnesení Městského soudu v Praze o přiznání odkladného účinku žalobě skončením řízení pozbylo účinnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost, směřující proti usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě, posoudit jako zjevně neopodstatněnou.".
Citované usnesení Ústavního soudu - co do jeho argumentace - dopadá i na nyní posuzovanou věc, protože v obou případech jde v podstatě o shodnou situaci. Cílem stěžovatelčiných ústavních stížností totiž bylo dosáhnout zrušení odkladného účinku žaloby. Proto podala tehdy - původní - ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí o odkladném účinku žaloby a v nynějším řízení proti usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu na zrušení odkladného účinku žaloby.
Stejně rozhodl a argumentoval Ústavní soud i ve věci podobné, a to v usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 563/12. Ústavní stížnost stejné stěžovatelky proti usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť (tam) napadené usnesení Městského soudu v Praze o přiznání odkladného účinku žalobě skončením řízení pozbylo účinnosti.
IV.
Za tohoto stavu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, neboť základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu