ECLI:CZ:US:2013:1.US.3058.12.1
sp. zn. I. ÚS 3058/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. Bc. Františka Ryneše, zast. Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Dolní Česká 345/32, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 30 Cdo 1866/2011-393, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21.12.2010, č.j. 54 Co 144/2010-365, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl shora specifikované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Těžiště jeho námitek se koncentruje do tvrzení, že v jeho věci nerozhodoval před soudem I. stupně jeho zákonný soudce, což namítal již v podaném odvolání a dovolání. Konkrétně uvedl, že po podání žaloby u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byla věc přidělena do senátu 11 C, jehož předsedou byl Mgr. Pech. Tento soudce činil úkony v rámci přípravy jednání; z rozvrhu práce stěžovatel zjistil, že Mgr. Pech je do 31.12.2009 dočasně přidělen ke Krajskému soudu v Brně, že však z rozvrhu neplyne, že by některý jiný soudce měl Mgr. Pecha zastupovat a rozhodovat v senátu 11 C po dobu jeho nepřítomnosti. Hodnocení postupu při přidělení věci Mgr. Sukané krajským soudem považuje za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 21 Cdo 1222/2008. Dále stěžovatel polemizuje s přístupem Nejvyššího soudu k jeho dovolání, když v něm specifikoval konkrétní otázky zásadního právního významu, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny (možnost určení a odnětí zákonného soudce jinak než dle rozvrhu práce daného soudu, rozhodnutí o přípustnosti vedlejšího účastníka). Posléze stěžovatel namítl, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla řešena otázka pasivní legitimace jednotlivých účastníků a v tomto ohledu nebyl náležitě poučen o tom, že je třeba doplnit okruh žalovaných v daném řízení. V závěru poukázal na skutečnost, že rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv a svobod z pohledu čl. 21 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ve smyslu vyloučení aktivní legitimace občanů územních samosprávných celků - obcí při uplatňování nároku na určení vlastnického práva z důvodu neplatnosti kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi "jejich" obcí a třetím subjektem (s odkazem na přípravu novelizace zák. č. 128/2000 Sb.). V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě rozhodnutí, a protože důvody jím uplatněné dopadají i na rozhodnutí soudu I.stupně, aby bylo zrušeno i toto rozhodnutí, jakož i všechny další výroky citovaných rozhodnutí navazující na rozhodnutí ve věci samé.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 21 odst. 1:
Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
II.
Ze spisu okresního soud zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že vlastníkem konkrétních nemovitostí je město Třebíč, s odůvodněním, že dvě kupní smlouvy, kterými tyto pozemky město prodalo kupující obchodní společnosti LIMA REAL, a.s., jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Žaloba byla doručena okresnímu soudu dne 7.9.2007 a řízení ve věci bylo vedeno pod sp.zn. 11 C 95/2007. Ve věci činil úkony předseda senátu 11 C Mgr. Pech (srov. usnesení ze dne 11.9:007, č.j. 11 C 95/2007-70, jednání dne 26.11.2007 aj.), posléze činila úkony Mgr. Leona Sukaná (viz usnesení ze dne 16.1.2009, č.j. 11 C 95/2007-264, jednání dne 4.11.2009 aj.). Na č.l. 263 soudního spisu je založen záznam předsedy okresního soudu ze dne 14.1.2009, podle něhož z důvodu dlouhodobé stáže Mgr. Pecha přiděluje spis k vyřízení Mgr. Leoně Sukané. Okresní soud rozsudkem ze dne 4.11.2009, č.j. 11 C 95/2007-317, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž, kromě jiných námitek, též upozorňoval, že ve věci rozhodoval jiný než zákonný soudce. Krajský soud v průběhu odvolacího řízení zjišťoval důvody změny předsedy senátu, na žádost reagoval předseda okresního soudu vysvětlením odkazujícím na jeho rozhodnutí přijaté ve smyslu §44 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. Poté vydal krajský soud dne 21.12.2010 rozsudek č.j. 54 Co 144/2010-365, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění se krajský soud obsáhle zabýval stěžovatelovou námitkou o porušení zásady zákonného soudce a neshledal ji důvodnou; shodný závěr formuloval i vůči dalším odvolacím námitkám (vedlejší účastenství města Třebíče, absence stěžovatelova naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví města Třebíč, též ve vazbě na jeho aktivní legitimaci). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.5.2012, č.j. 30 Cdo 1866/2011-393, odmítl jako nepřípustné, a to po zjištění, že stěžovatel v dovolání žádnou konkrétní otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neoznačil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, ani postupem těchto soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Je však zřejmé, že pro úspěch jeho žaloby na určení vlastnického práva třetí osoby musí být naplněny procesně právní i hmotně právní podmínky. V dané věci je zcela evidentní, že stěžovatel setrvale nesouhlasí se závěry krajského soudu týkajícími se posouzení postupu předsedy okresního soudu při určení rozhodujícího soudce. Přitom odůvodnění rozsudku krajského soudu je v tomto bodě zcela přesvědčivé a vychází ze zjištěného a ověřeného postupu. Setrvání na svém stanovisku lze považovat za zástupný problém. Ústavní soud nemůže považovat za relevantní ani další stěžovatelovy námitky, především ty, které formuluje vůči hodnocení přípustnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání (viz č.l. 377-379 soudního spisu) žádnou otázku zásadního právního významu neoznačil (srov. odůvodnění napadeného usnesení, strana druhá, čtvrtý odstavec). Stěžovatel se proto mýlí, že takové otázky v dovolání formuloval.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. v soudním spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu