ECLI:CZ:US:2013:1.US.3131.12.1
sp. zn. I. ÚS 3131/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Šillerové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, se sídlem Ostrava - Poruba, L. Podéště 1883/5, proti jinému zásahu Krajského soudu v Plzni v řízení pod sp. zn. 57 A 22/2011 spočívajícím v tvrzených průtazích v řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Původním napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
V návrhu adresovanému Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka požadovala, aby příslušný krajský soud rozhodl o žalobě, a to ve lhůtě, kterou mu stanoví Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení v podstatě uvedl, že návrh není oprávněný, neboť krajský soud nebyl v případě navrhovatelky nečinný. Krajský soud se věcí po jejím obdržení zabýval a činil postupně průběžně a bez prodlev procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí. Nelze tedy dovozovat, že byl ve věci nečinný.
II.
Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2012 se stěžovatelka nejprve domáhala, aby Ústavní soud "svým nálezem konstatoval porušení práva stěžovatelky, zakázal orgánu veřejné moci - vedlejšímu účastníkovi řízení - porušovat, respektive pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatelky a přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal; to vše při zrušení napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu.". Poukázal na porušení svých základních práv, především práva na přiměřenou dobu řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatelka namítala, že řízení o její správní žalobě bylo zahájeno dne 14. 3. 2011 a ode dne 4. 1. 2012 - kdy reagovala replikou na vyjádření žalovaného - neučinil Krajský soud v Plzni ve věci žádný úkon. Stěžovatelka namítá nepřípadnost argumentu obecných soudů, podle kterých nejde o průtahy v řízení, neboť věc stěžovatelky nepodléhá režimu přednostního vyřizování ex lege.
Leč, dne 2. 4. 2013 došel Ústavnímu soudu přípis, kterým stěžovatelka změnila ústavní stížnost (její petit). Uvedla totiž, že dne 6. 3. 2013 došlo k pravomocnému ukončení její věci vedené u Krajského soudu v Plzni, jejíž průtahy jsou předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka uvedla: "Přesto stěžovatelka na ústavní stížnosti trvá, když se však navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a toliko vyslovil v nálezu, že ústavně zaručené právo stěžovatelky bylo zásahem orgánu veřejné moci porušeno. Krajský soud v Plzni průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 57 A 22/2011, jež spočívají v tom, že nerozhodl o stěžovatelčině žalobě bez zbytečných průtahů, zasáhl do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.".
Z citovaného plyne, že stěžovatelka se již nadále domáhá pouze toho, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení ve věci již pravomocně skončené.
III.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1.
Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická osoba nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za dané procesní situace nezbývá než dovozovat, že ústavní stížnost nepřípustná je.
Zde se totiž uplatní ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu řešící procesně stejnou situaci, kdy stěžovatelé již jen poukazují na porušení svých základních práv v důsledku průtahů řízení před obecnými soudy, které již bylo skončeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 1342/12, ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2483/12, ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1965/12, ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 1828/11).
Tu Ústavní soud ve shodě se svojí ustálenou praxí konstatuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost - v případech neodůvodněných průtahů řízení - nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu újmy v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy již skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním jiném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním. To mu však v tomto konkrétním případě nepšísluší.
IV.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
V.
Stěžovatelka se konečně domáhala náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. To hlavně z důvodu "existujících zřetelných průtahů v řízení", "flagrantního ignorování snah stěžovatelky o zjednání nápravy".
Ústavní soud uvádí, že obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje §62 odst. 3 zák. o Ústavním soudu. Z něj plyne, že náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 cit. zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor; to již proto, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem úspěšná nebyla (srov. obdobně např. usnesení ze dne 16. 2007 sp. zn. I. ÚS 500/05 nebo usnesení ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3430/10.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj