ECLI:CZ:US:2013:1.US.3144.12.1
sp. zn. I. ÚS 3144/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Otipky, advokáta, zastoupeného Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Dlouhá 53/6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2012, č. j. 8 Co 353/2012-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.
Žalobce (stěžovatel) podal návrh na vydání elektronického - platebního rozkazu, kterým se po žalovaném domáhal zaplacení částky 5.400 Kč z titulu neuhrazené odměny za poskytnuté právní služby.
Elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. 2. 2012, č. j. 119 EC 27/2012-7, byla žalovanému uložena povinnost, aby zaplatil žalobci (stěžovateli) částku ve výši 5.400 Kč, a dále náklady řízení ve výši 12.320 Kč, nebo aby v téže lhůtě proti platebnímu rozkazu podal odpor.
Žalovaný odpor nepodal, pouze výrok o nákladech řízení napadl odvoláním.
Krajský soud jako soud odvolací rozhodl napadeným usnesením následovně:
I. Elektronický platební rozkaz se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku o nákladech řízení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění napadeného usnesení je uvedeno především následující.
Žaloba byla podána na tzv. elektronickém formuláři a k zastupování v tomto řízení si žalobce zvolil zástupce v osobě advokáta. Náklady na zastoupení advokátem spolu se soudním poplatkem (800 Kč) představují částku ve výši 12.320 Kč a více než dvojnásobně převyšují částku, která je předmětem tohoto řízení. Náklady na zastoupení advokátem činí tedy celkem 11.520 Kč a sestávají z odměny podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 9.000 Kč (§3), náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby podle vyhl. č. 177/1996 Sb. po 300 Kč (§13) a 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1.920 Kč. Vyhláška č. 484/2000 Sb. přitom stanoví sazby odměn pro řízení v jednom stupni, tedy zcela zřejmě počítá s celým řízením, kdy soud nařídí minimálně jedno jednání a provádí dokazování, zástupce účastníka - zvolený advokát se jednání osobně aktivně účastní, vyjadřuje se k podáním druhého účastníka a k provedeným důkazům, reaguje na aktuální procesní situaci.
Odvolací soud dodal, že toto řízení bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu; v případech, jako je tento, žalobce počítá s tím, že toto (zkrácené) řízení skončí vydáním elektronického platebního rozkazu, resp. tím, že vydaný platební rozkaz nabude právní moci. Samotný návrh pak spočívá toliko ve vyplnění elektronického formuláře.
Odvolací soud se proto nedomnívá, že by (snad) žalobci nepříslušelo právo na to, aby si pro řízení, jako je toto, zvolil zástupce v osobě advokáta, má však za to, že náklady spočívající v odměně podle vyhl. č. 484/2000 Sb. nejsou v tomto případě náklady účelně vynaloženými. Tu je třeba zdůraznit, že v tomto řízení je žalobcem advokát, a že tento advokát zmocnil jiného advokáta v podstatě pouze k tomu, aby za něj vyplnil shora zmíněný, elektronický formulář. Jiná situace by byla v případě, kdy by byl elektronický platební rozkaz z nějakého důvodu zrušen, a ve věci bylo nařízeno jednání a proběhlo dokazování. Takováto situace však nenastala. Pokud právní služba poskytnutá advokátem jinému advokátovi spočívá toliko ve vyplnění elektronického formuláře, nejde podle názoru odvolacího soudu o účelně vynaložené náklady, jak má na mysli §142 odst. 1 o. s. ř. Za účelně vynaložené náklady lze takto povazovat pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč.
Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci náklady řízení toliko ve výši 800 Kč. Protože žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch pouze částečný, odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu tohoto řízení.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení jeho základních práv (zejména práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví).
V konkrétnostech namítá zejména následující.
Stěžovatel uvádí, že obecný soud může použít moderační právo podle §150 o. s. ř. jen v krajních a výjimečných situacích hodných zvláštního zřetele; podává podrobný výklad §150 o. s. ř. s odkazem na judikaturu i odbornou literaturu. Dovozuje, že nepřiznání náhrady nákladů nebo jejich moderace jsou možné nikoliv vzhledem k povaze osoby účastníka s právním vzděláním, ale musí spočívat ve výjimečných okolnostech hodných zvláštního zřetele, kdy přiznání nákladů řízení by znamenalo nepřiměřenou tvrdost vůči straně, která ve sporu neuspěla. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud argumentoval v napadeném usnesení tím, že náklady právního zastoupení společně se soudním poplatkem dvojnásobně převyšují vymáhanou částku; tento argument je podle stěžovatele lichý, neboť obecně je povinnost dlužníka splnit závazek stejně závazná, ať je výše závazku jakákoliv. Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud bagatelizuje podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu; obsah tohoto návrhu je však shodný jako obsah běžné žaloby. Konečně namítá, že jednání je pouze jednou ze složek soudního řízení, a proto není přípustné, aby jen proto, že nebylo nařízeno jednání, nebyla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Uzavírá, že fakt, že podání bylo provedeno na elektronickém formuláři, věc skončila vydáním elektronického platebního rozkazu a zastoupeným žalobcem byl advokát, nepostačuje k tomu, aby soud shledal ve věci okolnosti, které lze považovat za krajní, výjimečné a hodné zvláštního zřetele vzhledem k aplikaci ust. §150 o. s. ř.
III.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se někdy může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V souzené věci rozhodl krajský soud o nákladech řízení dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. Protože žalobce měl ve věci plný úspěch, rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení. Nicméně, jediným účelným nákladem, který žalobci v tomto řízení vznikl, byl podle krajského soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem soud žalobci nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že nejde o náklady účelně vynaložené; tento svůj závěr v odůvodnění rozhodnutí podrobně odůvodnil, jak plyne ze shora uvedeného.
Dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného vyplývá, že i když měl účastník řízení plný nebo převážný úspěch ve věci, může mu soud přiznat jen náhradu těch nákladů řízení, které byly k účelnému uplatňování nebo bránění práva potřebné. Soud proto přizná na náhradě nákladů řízení jen takovou odměnu, která byla skutečně účelně na uplatňování nebo bránění práva vynaložena.
Při aplikaci ust. §142 odst. 1 o. s. ř. se jako rozhodné hledisko uplatní účelnost nákladů advokátního zastoupení. Těžiště posuzování před Ústavním soudem se v dané věci pak posouvá do roviny aplikace kritéria účelnosti nákladů, vynaložených na právní zastoupení (advokátem), jež se již odbývá primárně v poloze "správného" výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu v konkrétním případě (v daném případě ust. §142 odst. 1 o. s. ř.), a tím i - zásadně - mimo oblast práva ústavního; jeho řešení je tak úkolem pro obecné soudy, nikoli pro Ústavní soud.
Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu v dané věci není; Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli (viz shora); tím své možnosti pokládá za vyčerpané.
Ústavní soud toliko dodává, že stěžovatel vychází z mylné premisy, že mu obecný soud nepřiznal náhradu nákladů řízení při aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ve skutečnosti však obecný soud vyložil a aplikoval toliko ust. §142 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Zde však šel Ústavní soud nad rámec povinnosti, kterou mu novelizovaná právní úprava ukládá.
IV.
Vzhledem k tomu - jak si Ústavní soud ověřil - že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu