ECLI:CZ:US:2013:1.US.3158.12.1
sp. zn. I. ÚS 3158/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. jihočeská zemědělská a. s., sídlem Svébohy 49, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29 Cdo 1012/2011-165, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Cmo 140/2010-143, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2010, č. j. 13 Cm 1731/2009-123, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29 Cdo 1012/2011-165, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Cmo 140/2010-143. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "soud prvního stupně") ze dne 17. 6. 2010, č. j. 13 Cm 1731/2009-123, o zamítnutí žaloby stěžovatele.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, v němž se stěžovatel proti žalovanému Josefu Šedivému domáhal určení, že je výlučným věřitelem zjištěné pohledávky ve výši 4 131 840, 25,- Kč vůči úpadci Ing. Jiřímu Čermákovi, přihlášené dne 13. 11. 2000 v konkursním řízení pod sp. zn. 11 K 25/97.
Stěžovatel výše uvedenou žalobu podal dne 20. 7. 2009 u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Odůvodnil ji zejména tím, že usnesením stejného soudu vydaným pod č. j. 11 K 25/97-1272 bylo vyhověno návrhu na vstup žalovaného na místo stěžovatele jako věřitele v konkursním řízení. Důvodem tohoto postupu měla být smlouva o postoupení pohledávky mezi stěžovatelem a žalovaným ze dne 29. 10. 2003. Podle stěžovatele však osoby, které tuto smlouvu podepsaly, nebyly oprávněny za něj jednat. Naléhavý právní zájem na vyhovění žalobě odvodil ze skutečnosti, že bez určení vlastnictví předmětné pohledávky může dojít k jejímu splnění ve prospěch osob, které nejsou skutečnými věřiteli.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2010, č. j. 13 Cm 1731/2009-123, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že v dané věci nebyl prokázán právní zájem na požadovaném určení, neboť z provedeného dokazování dovodil, že věřitelem sporné pohledávky je právě žalovaný. Pokud stěžovatel jako žalobce argumentoval tím, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť zde měly vystupovat osoby, které nebyly oprávněny za stěžovatele jednat, soud prvního stupně uvedl, že v rámci řízení mu nepřísluší přezkoumávat platnost rozhodnutí valných hromad. O žalobách týkajících se neplatnosti usnesení přijatých na valných hromadách navíc bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Soud prvního stupně navíc dodal, že stěžovatel měl možnost při rozhodování o vstupu žalovaného na místo stěžovatele jako věřitele v konkursním řízení domáhat se určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Postup stěžovatele tak vnímal jako snahu s odstupem pěti let zpochybnit pravomocné usnesení soudu (o vstupu žalovaného na místo stěžovatele jako věřitele v konkursním řízení).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně svůj naléhavý právní zájem nejen tvrdil, ale i prokazoval. Ten měl spočívat v tom, že bez určení vlastnictví předmětné pohledávky může dojít k jejímu splnění ve prospěch osob, které nejsou skutečnými věřiteli. Další argument se týkal nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti rozhodnutí, neboť nedostatek právního zájmu stěžovatele měl soud prvního stupně dovodit z prokázání vlastnictví předmětné pohledávky žalovaným. Tento závěr však dle stěžovatele neměl oporu v provedeném dokazování. V jeho rámci měl soud prvního stupně naopak pominout skutková tvrzení stěžovatele a jím navržené důkazy. Současně dodal, že jeho snahou není zpochybnit pravomocná usnesení soudu vydaná v konkursním řízení, nýbrž domoci se určení vlastnictví předmětné pohledávky, která nebyla platně převedena na žalovaného. Určovací žaloba je dle jeho názoru jediným prostředkem, jak se domoci svého práva.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Cmo 140/2010-143, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění předně uvádí, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž dostatečně zjistil skutkový stav věci. Současně konstatoval, že v průběhu konkursního řízení bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupci stěžovatele jako věřitele. Není tedy možné, aby později, například právě na základě určovací žaloby, bylo takové rozhodnutí revidováno a za účastníka řízení byl určen někdo jiný, než ten, kdo byl určen v konkursním řízení. Odvolací soud proto dovodil, že stěžovatel neměl ve věci naléhavý právní zájem, neboť vyhověním určovací žalobě se nemůže stát účastníkem konkursního řízení. Pokud tedy stěžovatel měl za to, že rozhodnutí konkursního soudu o procesním nástupci je nesprávné, mohl jej napadnout odvoláním, příp. žalobou pro zmatečnost nebo dovoláním.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které odůvodnil zejména nesprávným právním posouzení věci. Zásadní právní význam měl spočívat v několika otázkách. Konkrétně šlo o stanovení,
* zda se může soud v rámci řízení o procesním nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu zabývat otázkou, kdo je věřitelem pohledávky přihlášené do konkursního řízení,
* zda pravomocné rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví v rámci konkursního řízení představuje meritorní rozhodnutí otázky, kdo je věřitelem přihlášené pohledávky, příp. zda vytváří překážku věci rozsouzené,
* zda zakládá existence pravomocného rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví v rámci konkursního řízení nemožnost domáhat se žalobou na určení, kdo je věřitelem předmětné pohledávky,
* zda má osoba, která tvrdí, že je věřitelem pohledávky přihlášené do konkursního řízení, naléhavý právní zájem na určení, kdo je věřitelem předmětné pohledávky v případě, že tato osoba neúspěšně vyčerpala příslušné procesní prostředky proti rozhodnutí o procesním nástupnictví, a
* zda je správný postup prvoinstančního soudu, pokud zamítl určovací žalobu pro neexistenci naléhavého právního zájmu, kterou odůvodnil údajným prokázáním neexistence práva, k čemuž však neprováděl žádné skutkové zjišťování a dokazování.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že z žaloby a odvolání stěžovatele nesprávně dovodil snahy stěžovatele o účastenství v konkursním řízení, nikoliv o určení hmotného práva. Odvolací soud tak měl nedůvodně směšovat hmotněprávní aspekty s procesními aspekty věci. Současně zopakoval argumenty, že v řízení svůj naléhavý právní zájem tvrdil i prokázal, resp. že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná a zmatečná.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29 Cdo 1012/2011-165, bylo dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2012) dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud v odůvodnění odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 617/2009, v němž vyslovil závěr, že žaloba o určení žalobce jako věřitele pohledávky, kterou nepřihlásil do konkursu vedeného na majetek dlužníka (ač tak učinit měl), směřující proti tomu, kdo tutéž pohledávku do konkursu přihlásil, a proti správci konkursní podstaty, který přihlášenou pohledávku popřel, nemůže být úspěšná. Tento závěr se dle dovolacího soudu obdobně uplatnil i v nyní souzené věci. Stěžovatel totiž předmětnou pohledávku v konkursním řízení sám přihlásil, avšak v důsledku pravomocného rozhodnutí konkursního soudu na jeho místo nastoupil žalovaný. Rozhodnutí o určovací žalobě tak není způsobilé jakkoliv zasáhnout do poměrů v konkursním řízení, neboť toho lze dosáhnout pouze postupy předepsanými právě pro konkursní řízení. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že uvedený závěr nebrání tomu, aby se stěžovatel poté, co bude pohledávka žalovaného v konkursu poměrně uspokojena, domáhal po žalovaném vydání majetkového prospěchu, který podle tvrzení stěžovatele měl žalovaný získat z neplatného právního úkonu.
Stěžovatel s postupem obecných soudů nesouhlasí a tvrdí, že jejich rozhodnutím byl dotčen ve svých základních právech a svobodách, zejména právu na spravedlivý proces, garantovaném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil.
V obsahu ústavní stížnosti jsou shrnuty základní argumenty stěžovatele, pro které by Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit. V prvé řadě uvádí, že v souzené věci naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětné pohledávky nejen tvrdil, ale i prokázal. Spočívat měl ve skutečnosti, že bez požadovaného určení může na jeho úkor dojít ke splnění pohledávky ve prospěch žalovaného. V souzené věci navíc dle svých tvrzení nemá jiný prostředek ochrany. Zjištění neexistence naléhavého právního zájmu, jak bylo obecnými soudy dovozeno, označuje za zjevný exces z ústavně konformního postupu, neboť soudy prokázaly vlastnictví předmětné pohledávky žalovaného, aniž by provedly relevantní dokazování. Odvolací soud měl navíc nesprávně uvést, že po rozhodnutí o procesním nástupnictví v konkursním řízení již není možné, aby později soud na základě určovací žaloby toto rozhodnutí revidoval. Další argument se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dle stěžovatele pominul svoji vlastní judikaturu a rozhodl v rozporu s ní. V této souvislosti stěžovatel odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná pod sp. zn. 22 Cdo 3015/2009 nebo 29 Odo 708/2002. Rozhodnutí, na které dovolací soud v odůvodnění usnesení odkázal, navíc dle jeho názoru dopadá na skutkově i právně odlišnou věc.
II.
V rámci přípravy jednání si Ústavní soud vyžádal spis a obecné soudy a vedlejšího účastníka vyzval, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, shodně odkázaly na jejich odůvodnění. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Z těchto důvodů Ústavní soud nezasílal vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť by v souzené věci nepřinesla nic nového.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
V souzené věci k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo.
Podstata ústavní stížnosti je založena na argumentu, že obecné soudy chybně dospěly k nesprávnému závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví předmětné pohledávky, resp. že vlastnictví pohledávky žalovaného bylo dovozeno za situace, kdy k této otázce obecné soudy neprováděly žádné zjišťování ani dokazování.
Ústavní soud k tomuto argumentu uvádí, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvádí, z jakých důvodů bylo o nároku rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích, resp. z jakých důvodů nebylo vyhověno žalobě stěžovatele. Z odůvodnění je navíc zcela zřejmé, z jakých důvodů obecné soudy dospěly k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení. Shodně uvedly, že v souzené věci již bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupci stěžovatele v konkursním řízení, a proto zde již není prostor pro opětovné revidování tohoto rozhodnutí vydaného v konkursním řízení. Jinak řečeno, i kdyby určovací žalobě stěžovatele bylo vyhověno, nemělo by to za následek přímou změnu v okruhu účastníků konkursního řízení. Proti takto formulovanému závěru obecných soudů Ústavní soud nic nenamítá a po podrobném prostudování vyžádaného spisu konstatuje, že je výsledkem řádného zjišťování skutkového stavu, provedeného dokazování a právního posouzení. K argumentu týkajícímu se uplatnění nesprávné judikatury Nejvyššího soudu v řízení o dovolání Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně vyplývá poznámka Nejvyššího soudu pouze o "obdobném" prosazení v něm prezentovaného závěru. Co se týče judikatury, na kterou v ústavní stížnosti odkázal stěžovatel, je nutno konstatovat, že prezentované závěry nelze vytrhávat z kontextu souzených věcí. Podstatou řízení před obecnými soudy nyní bylo zodpovězení otázky, zda stěžovatel má na určení vlastnictví pohledávky naléhavý právní zájem, nikoliv tedy to, zda lze v řízení o procesním nástupnictví meritorně rozhodnout o hmotném právu. Nejvyšší soud navíc stěžovateli doporučil, aby se v případě, že bude pohledávka žalovaného v konkursu poměrně uspokojena, domáhal po žalovaném vydání majetkového prospěchu, který podle tvrzení stěžovatele měl získat z neplatného právního úkonu.
Jestliže tedy v souzené věci obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení, přičemž však své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu