ECLI:CZ:US:2013:1.US.3394.12.1
sp. zn. I. ÚS 3394/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Praha 1, Melantrichova 477/20, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2012, č. j. 6 Ads 151/2011-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.
Stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu podání, jímž se domáhal vedlejšího účastenství na straně žalobce Vlastimila Michálka v řízení o kasační stížnosti žalované Policie české republiky proti rozsudku krajského soudu, eventuálně postavení osoby zúčastněné na řízení.
Nejvyšší správní soud uvedl, že v souladu s platnou právní úpravou nepřipadá v úvahu vedlejší účastenství, ale pouze postavení osoby zúčastněné na řízení. Podle ustanovení §34 soudního řádu správního jsou osobami zúčastněnými na řízení ty osoby, které byly přímo dotřeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Nelze přijmout institut vedlejší intervence po vzoru o. s. ř. Ostatně, důvodová zpráva k s. ř. s tuto možnost vylučuje a uvádí, že není možno takto dotčené osoby spolehlivě rozdělit na ty, které podporují návrh a ty, kterému mu naopak odporují. Nelze použít ani ustanovení §64 s. ř. s. zakotvující přiměřenou použitelnost o. s. ř., protože institut vedlejšího účastenství charakterem neodpovídá požadavkům na řízení před správními soudy, a tudíž jej nelze použít ani přiměřeně. Na rozdíl od o. s. ř. upravuje s. ř. s. institut osob zúčastněných na řízení. Předmětem řízení, do něhož usiloval stěžovatel vstoupit, je přezkum zákonnosti rozhodnutí o výši odchodného žalobce V. Michálka od policie a závěr soudu se může dotknout pouze práv a povinností žalobce a žalovaného. Samotná skutečnost, že stěžovatel podal žalobu proti žalovanému v obdobné právní věci jako žalobce Michálek, nezakládá nárok na postavení osoby zúčastněné na řízení; navíc ochrana práv stěžovatele je zajištěna v samostatném soudním řízení. Proto Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že návrh stěžovatele na vstup do řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně žalobce (V. Michálka) se odmítá; zároveň rozhodl, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení.
II.
Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro tvrzené porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech uvádí především následující.
Stěžovatel je bývalým příslušníkem policie. Služební poměr ukončil na vlastní žádost a bylo mu přiznáno odchodné. Proti rozhodnutí o odchodném podal odvolání, v němž namítal, že mu do služebního příjmu nebyl zahrnut služební příjem za službu přesčas. Odvolání stěžovatele ředitel krajského ředitelství Policie zamítl a současně potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. Proti zamítavému rozhodnutí ředitele krajského ředitelství Policie podal stěžovatel správní žalobu a Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010-28, zrušil rozhodnutí ředitele krajského ředitelství Policie jako nepřezkoumatelné. V tomto rozsudku vyslovil krajský soud závazný právní názor týkající se nařízení služby přesčas dle §54 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Krajský soud v Českých Budějovicích uzavřel, že "výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek". Proti tomuto rozhodnutí ve věci stěžovatele krajské ředitelství Policie kasační stížnost nepodalo.
Stěžovatel dále uvedl, že u Nejvyššího správního soudu probíhá řízení o kasační stížnosti krajského ředitelství Policie proti jinému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci žalobce Vlastimila Michálka, jehož věc je obdobná jako stěžovatele (výše citovaná). Stěžovatel proto dovozuje, že (budoucí) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se bezprostředně dotýká jeho práv. Proto se domáhal vstupu do řízení ve věci uvedeného žalobce. Pokud mu Nejvyšší správní soud nevyhověl, stěžovatel s tím nesouhlasí. Stěžovatel měl mít možnost ovlivnit výsledek řízení o kasační stížnosti ve věci žalobce Michálka. Stěžovatel pak předkládá konkrétní právní argumentaci, proč mu mělo být Nejvyšším správním soudem vyhověno. Poukazuje především na §64 s. ř. s. zakotvující přiměřenou aplikaci o. s. ř. a dovozuje, že není důvodu nepřipustit vedlejší intervenci i v řízení soudně správním a cituje důvodovou zprávu k s. ř. s.
III.
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž vyslovil, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 822/13, usnesení ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 899/13). Takový stav, i při vědomí nálezů, jichž se stěžovatel dovolává, v dané věci zjištěn nebyl.
Nejvyšší správní soud, jak patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, se dané věci řádně věnoval a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, dostatečně rozvedl své úvahy, na jejichž podkladě rozhodl o návrhu stěžovatele na vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, event. jako osoby zúčastněné na řízení. Úvahy Nejvyššího správního soudu se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy; proto postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Zde Ústavní soud poukazuje především na to, že o. s. ř. obsahuje institut vedlejšího účastenství a nikoli institut osob zúčastněných na řízení. Naopak, s. ř. s. zakotvuje institut osob zúčastněných na řízení a nikoli institut vedlejších účastenství. Smysl obou je si navzájem blízký, jen institut osob zúčastněných na řízení je užší (viz požadavek přímo dotčení na právech a povinnostech osoby zúčastněné na řízení). Oba instituty jsou ve vzájemném vztahu konkurenčním. Proto nelze aplikovat institut vedlejšího účastenství v soudním řízení správním. Podle §64 s. ř. s. - stěžovatelem dovolávaného - platí, že "Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu". Zde však zákon (s. ř. s.) stanoví "jinak", protože obsahuje konkurenční institut osob zúčastněných na řízení. Tuto interpretaci ostatně podporuje i důvodová zpráva stěžovatelem citovaná, která tak ve skutečnosti názor stěžovatele nepodporuje. Argumentace Nejvyššího správního soudu, že institut vedlejšího účastenství charakterem neodpovídá požadavkům na řízení před správními soudy, jde toliko nad rámec věci; klíčové totiž je, že oba srovnávané instituty jsou ve vztahu konkurence, tudíž s. ř. s. ve smyslu §64 s. ř. s. stanoví "jinak.
Ústavní soud dodává, že stěžovatel zjevně usiloval o to, aby mohl ovlivnit řízení o kasační stížnosti policejního orgánu ve věci žalobce Michálka ve prospěch žalobce (a potažmo v prospěch svůj). Leč, toho již zapotřebí evidentně není, protože - jak zjistil Ústavní soud - v mezidobí byla kasační stížnost policejního orgánu ve věci žalobce Michálka rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j. 6 Ads 151/2011-126 zamítnuta (srov. www.nssoud.cz). I proto je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zjevně porušeny nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu