ECLI:CZ:US:2013:1.US.3444.12.1
sp. zn. I. ÚS 3444/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky TERMO ANSTALT, se sídlem Am Schrangen Weg 14, FL - 9490 Vaduz, Liechenstein, Id. Nr. H. 980/18, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Karlovy Vary, I. P. Pavlova 39, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 č. j. Ncp 2865/2011-46, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a PALÁCE ANGEL ŠAFRANKA, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 25/35, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
2. Předmětem řízení ve věci samé byl před obecnými soudy návrh stěžovatelky adresovaný Městskému soudu v Praze na vydání elektronického platebního rozkazu (č. j. 42 ECm 33/2011-9), vůči němuž byl vedlejší účastnící podán včas odpor. Vedlejší účastnice v rámci vyjádření k žalobě ze dne 1. 9. 2011 uplatnila též námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze k projednání a rozhodnutí ve věci.
3. Dne 22. 5. 2012 bylo výše označeným usnesením Vrchního soudu v Praze rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí ve věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 ECm 33/2011, jsou podle §9 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.). Ve výroku II. usnesení bylo rozhodnuto, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Účastníci byli zároveň poučeni o nepřípustnosti opravného prostředku proti usnesení příslušného soudu.
4. Stěžovatelka odůvodňovala podání ústavní stížnosti tím, že soud se nijak nevypořádal s její argumentací uplatněnou ve vyjádření k námitce věcné nepříslušnosti. Rozhodnutím obecného soudu bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, protože Vrchní soud v Praze své rozhodnutí nijak nezdůvodnil. To podle ní odporuje též judikatuře Ústavního soudu (například nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08 a I. ÚS 59/11).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje zejména absencí odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08.
7. V případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 je zapotřebí vycházet z jeho účelu, tedy prolomení §169 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na naléhavost takového postupu vycházející z konkrétních okolností případu. Obdobně je nutné postupovat též v nyní projednávané věci, v níž stěžovatelka brojí de facto pouze proti absenci samotného odůvodnění rozhodnutí. Ačkoliv Ústavní soud výše citovaným restriktivním přístupem umožnil podání předmětné stížnosti, není možné se v nyní projednávané věci s argumenty stěžovatelky ztotožnit, tedy bez dalšího závěry v nálezu uvedené aplikovat též na předmětnou věc.
8. Ústavní soud v nyní projednávané věci zastává názor, že na postup vrchního soudu není možné pohlížet toliko pouze formalisticky, resp. říci, že z důvodu absence odůvodnění bylo soudem porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Judikatura Ústavního soudu sleduje ochranu práv osob, které byly rozhodnutím obecných soudů poškozeny na svých právech. Neodmyslitelnou součástí civilního procesu je však i zásada hospodárnosti řízení. V tomto ohledu by bylo zcela proti účelu civilního procesu, aby Ústavní soud rušil shora označené procedurální usnesení vrchního soudu jen proto, že jej obecný soud nezdůvodnil, ačkoliv to zákon - bez judikatorně založeného restriktivního výkladu - připouští. O otázce věcné příslušnosti soudu v několika dalších sporech stěžovatelky bylo vrchním soudem rozhodnuto stejně. Nadto Ústavní soud v současné době eviduje sedm dalších ústavních stížností směřujících též proti usnesení Vrchního soudu v Praze o určení věcně příslušného soudu k projednání a rozhodnutí v obdobných věcech, z nichž pět bylo odmítnuto. Z tohoto pohledu Ústavní soud postrádá účel předložené ústavní stížnosti, když naopak hospodárnosti řízení odpovídá vedení sporů stejných účastníků před týmž soudem - i s ohledem na možnost spojení věcí.
9. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu