ECLI:CZ:US:2013:1.US.3470.13.1
sp. zn. I. ÚS 3470/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavla Magdy, zastoupeného JUDr. Janem Klárem, advokátem se sídlem Starobrněnská 19/21, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3624/2012-205 ze dne 29. 8. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 374/2010-175 ze dne 24. 5. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 374/2010-131 ze dne 16. 12. 2010 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 11 C 276/2009-103 ze dne 10. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se návrhem u Okresního soudu ve Zlíně domáhal určení neplatnosti nedobrovolné dražby, při níž byly vydraženy nemovitosti v jeho vlastnictví. Důvodem neplatnosti dražby byla podle stěžovatele skutečnost, že v notářském zápise, kterým byla sepsána "dohoda o závazku ke splnění pohledávky" a který byl přímo vykonatelným exekučním titulem, bylo chybně uvedeno datum splatnosti závazku. Notářský zápis byl sepsán dne 2. 7. 2007, přičemž v bodě šest tohoto zápisu byla stanovena povinnost stěžovatele a jeho manželky splatit dluh do 2. 1. 2007.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož uvedenou nepřesnost posoudil jako zřejmou chybu v psaní, která neměla vliv na určitost a srozumitelnost dohody uvedené v notářském zápisu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 2010 prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil, ačkoli zamítnutí stěžovatelova návrhu odůvodnil jinými skutečnostmi. Podle odvolacího soudu stěžovatel uplatnil svůj nárok proti druhému a třetímu žalovanému (navrhovateli dražby a vydražiteli) až po uplynutí prekluzivní lhůty, což mělo vzhledem k postavení všech žalovaných jako nerozlučných společníků za následek zřejmý nedostatek věcné legitimace prvního žalovaného (dražebníka). Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 1638/2011-156 ze dne 28. 3. 2012 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2010 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně poté rozhodnutím ze dne 24. 5. 2012 ve věci nově rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil. Podle krajského soudu byly nalézacím soudem učiněné závěry správné a přesvědčivé, přičemž v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Opětovné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 odmítnuto.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost, v níž rekapituluje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy. Podle nich notářský zápis nesmí obsahovat žádnou právní vadu, přičemž v daném případě se jedná o vadu podstatnou, která nebyla žádným právně závazným dokumentem odstraněna ani zhojena, ačkoli stěžovatel na tuto chybu upozorňoval. Chybné datum je navíc uvedeno slovem i písmem.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva, předkládá výklad vlastní a od Ústavního soudu žádá, aby z pozice čtvrté instance rozhodl, který výklad je správný. Taková úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ingerence Ústavního soudu je v těchto případech možná pouze tehdy, pokud obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele, a to například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu, případně jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
V posuzované věci však Ústavní soud takové pochybení nespatřil. Významem chyby v notářském zápisu se zabývaly soudy všech tří instancí a na základě přesvědčivých a logických argumentů dospěly k závěru, že chybně uvedené datum nemohlo mít na srozumitelnost a jednoznačnost zápisu vliv, a nezpůsobuje tak ani jeho neplatnost. Nalézací soud v této souvislosti zohlednil, že ve smlouvách o půjčce a o zřízení zástavního a předkupního práva, které notářskému zápisu předcházejí, je datum splatnosti daného závazku uvedeno vždy správně, tedy 2. 1. 2008. Správné datum je pak uvedeno i na dalších místech samotného notářského zápisu. Okresní soud také poukázal na to, že dne 3. 12. 2007 byl stěžovatel upozorněn na termín splatnosti půjčky 2. 1. 2008. S těmito argumenty se ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že namítaná chyba nemá žádné právní následky, jelikož obsah notářského zápisu je vzhledem k výše uvedenému nepochybný.
Ústavní soud považuje výše nastíněné úvahy obecných soudů za přiléhavé, spravedlivé a ústavně konformní. Stěžovatel přitom nenabízí žádné protiargumenty, které by postup obecných soudů zpochybňovaly, natož pak které by předmětný spor přenášely do ústavní roviny. Možnosti ústavního přezkumu jsou tak tímto vyčerpány.
Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhal také zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 374/2010-131 ze dne 16. 12. 2010. Toto rozhodnutí však již bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1638/2011-156 ze dne 28. 3. 2012. V tomto rozsahu proto musí být ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbylé části Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2013
Ludvík David, v. r.
předseda senátu