ECLI:CZ:US:2013:1.US.3544.12.1
sp. zn. I. ÚS 3544/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů: Čajková Blanka, Čajka Josef, Ing. Klíma Miloslav, Klímová Vladimíra, Bc. Klíma Miloslav, Klímová Eva, Zubáková Svatava, Zubák Lukáš, Hojsáková Jaroslava, Scholz Josef, Szecsenyi Štěpán, Barešová Věra, Buková Zdeňka, Horáček Jaroslav, Horáčková Ludmila, Véberová Eva, Hájková Květuše, Havlina Jiří, Havlinová Zdeňka, Chvalová Hana, Kreminová Pavlína, Korcová Renata, Táslar Antonín, Táslarová Jitka, Kolka Josef, Kolková Eva, Borovičková Marie, Kubina Jiří, Kubinová Jana, Čížek Marek, Čížková Simona, Brettová Blanka, Černý Milan, Černá Renata, Král Martin, Králová Radka, Svobodová Marie, Němeček Zdeněk, Němečková Miluška, Uher Kamil, Novotný Miroslav, Lang Petr, Langová Kateřina, Potměšil Jiří, Potměšilová Vlasta, Holánek Vladimír, Holánková Ilona, Čech Miloslav, Čechová Jana, Hejná Eva, Havel Petr a Havlová Ilona a Jech Aleš, všichni zastoupení JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2616/2010 ze dne 19. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 435/2009-127 ze dne 27. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelů
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé podali žalobu proti Městu Nymburk, ve které se mimo jiné domáhali určení, že výměníková stanice dodávající teplo výlučně do jejich domu, je součástí tohoto domu. Důvodem podání žaloby bylo, že dosud byla stanice vedena v katastru nemovitostí jako samostatná nemovitost ve vlastnictví města.
3. Svým rozsudkem č. j. 6 C 368/2007-98 ze dne 16. 6. 2009 Okresní soud v Nymburce žalobě vyhověl. S odkazem na §120 občanského zákoníku rozhodl, že výměníková stanice je součástí domu a nemůže být od něj oddělena.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu na určení zamítl. Uvedl, že není splněn jeden z předpokladů úspěšnosti takové žaloby, a to naléhavý právní zájem na určení. S odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu svůj právní názor odůvodnil následovně:
"Žalobci v tomto sporu požadují určení, že výměníková stanice je součástí domu, jehož jsou vlastníky. Žalobou však uplatňují nikoli určení existence právního vztahu nebo práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti, tj. že určitá právní skutečnost je dána, tedy že sporná výměníková stanice je součástí určitého domu. Výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by však nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci a šlo by pouze o určení existence určité právní skutečnosti, přičemž toto určení by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo a takovým určením by se ničeho nezměnilo na postavení žalobců, zejména by na základě takového určení nebylo možno docílit změny zápisu (pravděpodobně v katastru nemovitostí) jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně. Pokud tedy soud I. stupně určil, že výměníková stanice je součásti domu čp. X1, pak toto určení pouze deklaruje právní skutečnost, tedy to, výměníková stanice je součástí domu, nedeklaruje však žádný právní vztah či právo, když účelem podané žaloby zřejmě bylo docílit zápis vlastnického práva žalobců k výměníkové stanici, tedy k budově čp. X2.
S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že na žalobě na určení, že výměníková stanice je součástí domu čp. X1 není naléhavý právní zájem dán, neboť žalobci se domáhají určení právní skutečnosti, která by mohla být řešena jako otázka předběžná v jiném řízení jehož předmětem by bylo určení existence práva nebo právního vztahu."
5. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Plně se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a uvedl, že stěžovatelé měli žalovat o určení, že jsou vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s rozhodnutími krajského a Nejvyššího soudu nesouhlasí a namítají, že je extrémně nespravedlivé a formalistické. Podle ustanovení §43 odst. 1 a §118a odst. občanského soudního řádu je měly soudy upozornit na nesprávnou formulaci žalobního petitu. Pokud tak neučinily, porušily jejich základní právo na spravedlivý proces. Danou vadu petitu považují za formalitu, která povede pouze k zopakování jejich žaloby, tentokrát s petitem podle judikatury Nejvyššího soudu.
II. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou soudy v občanském soudním řízení povinny poskytnout účastníku řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech a nikoliv ho poučovat o právu hmotném, a to ani tehdy, má-li důsledky v procesní oblasti, neboť poučením o hmotném právu být nepřestává. Co do poučovací povinnosti ve vztahu k petitu žaloby platí, že soud je povinen žalobce poučit a vyzvat k jeho opravě, je-li petit nepřesný, neurčitý nebo nesrozumitelný; mimo rámec poučovací povinnosti však již stojí formulace žalobního návrhu soudem místo účastníkem řízení. Vadou podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu, není (hmotněprávní) nevhodnost petitu žaloby [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1959/12 ze dne 12. 7. 2012 a nálezu sp. zn. I. ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267)].
9. Vadnou formulaci petitu žaloby na určení již Ústavní soud řešil například v nálezu sp. zn. I. ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267). Přitom neshledal porušení základních práv stěžovatelek za situace, kdy obecné soudy zamítly jejich žalobu na určení, že kupní smlouva na nemovitosti je neplatná s odůvodněním, že neprokázaly na určení naléhavý právní zájem, neboť by nemohly dosáhnout zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu o neplatnosti smluv. Ústavní soud v odůvodnění učinil závěr, "že v daném případě pokud by soud I. stupně navrhovatelky poučoval o tom, že žalobní petit na neplatnost smluv tak, jak jej uplatnily, je nepřípustný, jednalo by se o poučování o hmotném právu. Poučovací povinnost soudu zde nepadala v úvahu, neboť žaloba na určení neplatnosti smlouvy jako taková podle §80 písm. c) o. s. ř. je přípustná. Skutečnost, že soud I. stupně ve skutkovém základu žaloby naléhavý právní důvod nespatřoval, nebyla důvodem k poučování navrhovatelek."
10. Právě uvedená judikatura Ústavního soudu plně dopadá i na nyní projednávaný případ. Obecné soudy nemohly stěžovatele poučit o nesprávnosti jejich žalobního návrhu, neboť by šlo o poučení o hmotném právu. V absenci poučení nelze tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu nejsou ani přepjatě formalistická. Jak oba soudy vyložily, tak jejich rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Obecné soudy nemohou samy měnit žalobní návrh, kterým jsou vázány (viz §153 odst. 2 občanského soudního řádu a například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 ze dne 21. 12. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 1253/2009 ze dne 13. 4. 2011) a zároveň, jak bylo právě uvedeno, nepřicházelo v úvahu poučení stěžovatelů o vadném petitu. Za takovéto situaci obecným soudům nezbylo nic jiného než žalobu na určení zamítnout.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu