ECLI:CZ:US:2013:1.US.3583.12.1
sp. zn. I. ÚS 3583/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Ch., t. č. Věznice, 582 91 Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno 2, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3 T 176/2008-186, a proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 6 To 280/2012, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „okresní soud“) ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3 T 176/2008-186 (dále jen „usnesení okresního soudu“), kterým byl její návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 3 T 176/2008 zamítnut. Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „krajský soud“) ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 6 To 280/2012 (dále jen „usnesení krajského soudu“), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení okresního soudu.
Jak stěžovatelka uvádí, obnovy řízení se domáhala s odkazem na svoji duševní chorobu a rozumové schopnosti v době trestního stíhání, kdy má za to, že nebyla způsobilá se sama obhajovat a proto byl dán důvod nutné obhajoby. Okresní soud tuto její argumentaci posoudil a neshledal důvodnou na základě vyžádaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie a následného výslechu znalkyně. Stěžovatelka však s takovým postupem není spokojena a má za to, že soudy měly přihlédnout k jí předloženým lékařským zprávám, ze kterých vyplývá, že trpí závažnou duševní chorobou.
Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, k čemuž je Ústavní soud nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen „Ústava“]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Nutno zdůraznit, že obecné soudy se stěžovatelčiným návrhem řádně zabývaly a otázku duševního stavu stěžovatelky pečlivě rozebraly, kdy v tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí plně odkázat. Jestliže obecné soudy vyšly především ze závěrů znaleckého zkoumání, o nějakém pochybení v tomto směru vůbec nemůže být řeč. Pochybnosti o správnosti postupu by spíše naopak mohla vzbuzovat situace, kdy by tomu bylo jinak (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu