ECLI:CZ:US:2013:1.US.4204.12.1
sp. zn. I. ÚS 4204/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jana Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012 č. j. 7 T 53/2012-1870, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2012 č. j. 4 To 434/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel je obžalovaný pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit celkem 43-mi útoky, způsobem popsaným v obžalobě, která byla podána u soudu I. stupně dne 2. 3. 2012.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2012, č. j. 7T 53/2012-1661, byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby byla zamítnuta Krajským soudem v Brně dne 24. 7. 2012, sp. zn. 4 To 309/2012.
Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné nahradit vazební důvody u obžalovaného přijetím peněžité záruky ve výši 550.000,- Kč, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku písemného slibu a podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl, že obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
Městský soud - pokud jde o vazbu útěkovou [§67 písm. a) tr. ř.] - uvedl, že se ve věci nedařilo zahájit dokazování, neboť stěžovatel se z jednání stále omlouval, a to na poslední chvíli, přičemž si předvolánky k soudu zásadně přebíral buď až po termínu, nebo těsně před konáním hlavního líčení, takže nebylo možno dodržet zákonnou lhůtu k přípravě. Takto činil navzdory tomu, že byl údajně poután na lůžko. Z toho pak logicky vyplývá, že měl být k dispozici poštovním doručovatelům již při prvním pokusu o doručení předvolání. Dále soud poukázal na to, že k zatčení stěžovatele došlo nikoli v místě jeho bydliště, kde se měl údajně léčit, ale v sídle firmy, kde pracoval. Soud vzal v úvahu i to, že je ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi roků, a proto dovodil závěr, že se trestnímu stíhání vyhýbal; lživě předstíral onemocnění v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení a není důvodu mu nyní věřit, že v podobném jednání nebude pokračovat.
Městský soud - pokud jde o vazbu předstižnou [§67 písm. c) tr. ř.] - uvedl, že na stěžovatele byla v mezidobí podána obžaloba pro obdobnou trestnou činnost. Nelze vyloučit, že díky medializaci této kauzy dojde k podání dalších trestních oznámení. Tedy, průběžně vychází najevo nova trestná činnost. Důvody vazby předstižné jsou dány jednak celkovým rozsahem trestné činnosti, a to jak v této, tak i v související trestní věci, kde je na stěžovatele podána další obžaloba. Rovněž je dáno podezření, že stěžovatel se stejné trestné činnosti dopouštěl i na Slovensku. S ohledem na rozsah projednávané trestné činnosti lze dospět i k závěru, že stěžovatel má sklony k páchání trestné činnosti majetkové povahy. Městský soud dodal, že stěžovatel byl v minulosti již jedenkrát soudně trestán za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, kdy zkušební doba podmíněného odsouzení uplynula dnem 3. 2. 2012. Městský soud k tomu blíže uvedl, že vazbu lze sice nahradit peněžitou zárukou, leč z opatrnosti učinil i rozhodnutí o ponechání ve vazbě ve smyslu §71 odst. 1, 3 tr. ř.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, které se dopouštěl po delší období, pro stejné jednání je pak proti němu vedeno i další trestní stíhání. K hlavnímu líčení se opakovaně nedostavoval, a byť se omlouval s poukazem na zdravotní potíže, ošetřující lékař sdělil, že stěžovatel je schopen účasti u hlavního líčení. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) tr. řádu jsou dány i nadále, neboť od posledního rozhodování o vazebních důvodech k žádné změně nešlo. Stížnostní soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani ve výroku, kterým rozhodl o výši peněžité záruky v částce 550.000 Kč. Takto stanovená výše peněžité záruky se jeví zcela adekvátní a tu lze plně odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně v napadeném usnesení. Soud I. stupně řádně odůvodnil i svůj výrok co do nepřijetí nabídky písemného slibu, který nabídl obžalovaný.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecného soudu pro porušení svých základních práv (zejména práv na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V konkrétnostech namítá zejména následující.
Stěžovatel byl od 27. 4. 2012 v pracovní neschopnosti pro neurologické problémy, kvůli nimž nebyl schopen pracovat ani činit běžné úkony denního života, celé dny musel ležet na lůžku tak, aby bolest byla co nejvíce minimalizována a jakákoli vycházka jej stála nemalé úsilí a přinášela velké bolesti. V tomto směru odkázal na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 27. 4. 2012, na potvrzení o trvání pracovní neschopnosti ze dne 31. 5. 2012 a na lékařskou zprávu ze dne 23. 5. 2012. Proto dovozuje, že skutečně nebyl schopen účasti u hlavního líčení. Touto argumentací zpochybňuje názor soudu, podle kterého lživě předstíral onemocnění v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Stěžovatel k tomu dodává, že z jeho předchozího jednání - kdy se opakovaně dostavoval k podání vysvětlení k policejnímu orgánu - je zřejmé, že se trestnímu stíhání nevyhýbá.
Stěžovatel dále uvádí, že soud nesprávně argumentoval, že je ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi roků; podle stěžovatele nelze totiž přihlížet k obecné trestní sazbě stanovené trestním zákoníkem, ale ke konkrétní trestní výměře trestu, která by mu mohla hrozit. Dále prý došlo k nesprávné kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 9 obžaloby, neboť v tomto případě by se mohl dopustit maximálně trestného činu zpronevěry, nikoli podvodu. Překvalifikováním jednání stěžovatele by nebyly splněny podmínky podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, a tedy i obecná trestní sazba by byla podstatně nižší.
Stěžovatel dále namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že v řadě případů
označených v obžalobě, došlo pouze k tomu, že oprávnění z poukazů "neuplatili" poukaz včas - ve lhůtě jeho platnosti - tj. nedostáli obchodním podmínkám, se kterými byli seznámeni, příp. měli možnost se seznámit, při objednávání poukazů; z tohoto důvodu jim pak nebyly poskytnuty vyžádané služby. V takovém jednání nemůže být spatřován trestný čin podvodu, neboť není naplňována skutková podstata tohoto trestného činu. Případné neuhrazení pohledávek, které se dosud nestaly splatnými, popř. pohledávek vyúčtovaných v chybné výši nemůže být jako trestný čin kvalifikováno.
Stěžovatel prohlásil, že pokud městský soud argumentuje, že v mezidobí byla na něj podána obžaloba pro obdobnou trestnou činnost a že má sklony k páchání trestné činnosti majetkové povahy, je to prý v rozporu se zásadou presumpce neviny.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a trvání vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, postačuje - v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu - i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje osobu pachatele, znaky skutkové podstaty trestného činu.
Podle Ústavního soudu racionálně logicky obhajitelná myšlenková konstrukce obecných soudů, obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí, opřená o §67 písm. a), c) trestního řádu, nevybočuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace. Ze zorného úhlu stíhaného jednání vzato, obecné soudy přehledně a dostatečně popsaly důvody vedoucí k obavám předvídaným v §67 písm. a), c) trestního řádu.
V konkrétnostech Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel oponuje názoru soudů, podle kterého lživě předstíral onemocnění v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Poukazuje na pracovní neschopnost a na bolesti, kvůli nimž byl upoután na lůžku.
Ústavní soud k tomu uvádí, že ze samotné pracovní neschopnosti ještě neplyne nemožnost účastnit se hlavního líčení. Tím spíše to pak platí v konkrétním případě, neboť stěžovatel ani nerozporuje argument krajského soudu, podle kterého ošetřující lékař soudu sdělil, že účasti u hlavního líčení schopen je.
Stěžovatel v této souvislosti prohlásil, že z jeho předchozího jednání, kdy se opakovaně dostavoval k podání vysvětlení na policejní orgán je zřejmé, že se trestnímu stíhání nevyhýbá.
Tu Ústavní soud dovozuje, že účast na podání vysvětlení u policejního orgánu stěžovatel poněkud přeceňuje. Totiž, trestní řízení se ve fázi podávání toliko vysvětlení nachází zcela na počátku, kdy není vůbec zřejmé, zda bude zahájeno trestní stíhání, tím méně, zda bude podána obžaloba. Odpovídá proto reáliím života, že mnozí až po vznesení obvinění či až po podání obžaloby se úkonů trestního řízení vyhýbají, neboť pravděpodobnost jejich odsouzení v pokročilejší fázi trestního řízení - logicky - vzroste.
Stěžovatel sice tvrdí, že měl bolesti, byl připoután na lůžko a byl v pracovní neschopnosti. Jak však uvádí logicky městský soud, z toho plyne, že stěžovatel měl být k dispozici poštovním doručovatelům. Není proto zřejmé, proč stěžovatel namítá, že si poštu vyzvedával při pochůzkách k lékaři, do lékárny; vždyť si ji mohl převzít osobně od poštovního doručovatele v místě svého bydliště. Ostatně, stěžovatel opomíjí i argument městského soudu, že se v době zatčení nenacházel v místě bydliště, ale v prostorách firmy.
Ústavní soud přisvědčuje námitce, že pouhý odkaz na obecnou zákonnou trestní sazbu - bez její individualizace na konkrétnosti případu stěžovatele - není dostatečným důvodem útěkové vazby. Tu však Ústavní soud uvádí, že výše reprodukovaná (jiná) argumentace uvedená na podporu útěkové vazby sama o sobě jako racionální obstojí.
Stěžovatel dále směřuje některé námitky do sféry dokazování a právního posouzení svého jednání, do sféry merita věci, do posouzení viny, s tím závěrem, že nemůže být dána kvalifikace skutku jako trestného činu.
Zde Ústavní soud cituje například vlastní usnesení ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12:
"S ohledem na (meritornímu přezkumu o vině a trestu vyhrazené) důkazní námitky stěžovatele nutno zdůraznit, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 1414/07 potom Ústavní soud formuloval názor, z něhož plyne, že pokud by Ústavní soud ve fázi nepravomocně skončeného trestního řízení hodnotil jednotlivé komponenty procesní činnosti s důkazním procesem spjaté, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.
...Jinými slovy vyjádřeno, procesní pochybení vytýkaná orgánům činným v trestním řízení týkající se realizace důkazního procesu budou podrobena přezkumu (v následujícím řízení) v rámci rozhodování o meritu věci, pročež v této fázi řízení nepřísluší Ústavnímu soudu kromě případných zjevných excesů (projevů svévole) je pohledem tohoto meritorního rozhodování hodnotit. Opačný přístup by znamenal nerespektování pravomoci obecných soudů, resp. (nikoliv nevýznamné a systémově nežádoucí) narušení (a faktické obrácení) pořadu práva.".
Konečně, stěžovatel namítl, že soudy porušily princip presumpce neviny, pokud argumentovaly tím, že byla na něj v mezidobí podána obžaloba pro obdobnou trestnou činnost a že má sklony k páchání trestné činnosti majetkové povahy apod.
Ústavní soud uvádí, že princip presumpce neviny porušen nebyl. Před pravomocným rozhodnutím o vině a trestu se u vazby předstižné vždy vychází "jen" z určité pravděpodobnosti v §67 písm. c) tr. řádu předvídaného jednání. V případě stěžovatele pak bylo racionálně uvažováno z hlediska značně vysokého počtu útoků (43), pro který byla podána obžaloba. Z toho obecné soudy dovodily trestnou činnost rozsáhlou a to, že se jí dopouštěl po delší období. To byl podstatný argument pro racionálně akceptovatelný závěr, že hrozí opakování trestné činnosti. Jako sekundární argument nadto soudy dodaly, že stěžovatel je obžalován též pro další podobné jednání, je podezřelý ze spáchání stejného jednání na Slovensku a dokonce byl v minulosti pravomocně odsouzen za (jinou) majetkovou trestnou činnost. Uvedené racionálně dostatečně závěr o naplnění §67 písm. c) tr. řádu odůvodňuje.
V této souvislosti Ústavní soud dodává, že - jak sám zjistil (např. z dotazu na Městský soud v Brně) - v mezidobí již bylo o vině stěžovatele a o trestu pravomocně rozhodnuto.
IV.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu