ECLI:CZ:US:2013:1.US.4597.12.1
sp. zn. I. ÚS 4597/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RHINOCEROS, akciová společnost, se sídlem Moskevská 1/14, 434 01 Most, zastoupené JUDr. Bc. Veronikou Jaškovou, advokátkou, se sídlem Jindřišská 20, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2012, č. j. 2 KZV 73/2006-2748, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2012, č. j. 51 Nt 728/2012-11, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 10. 8. 2012, č. j. 2 KZV 73/2006-2748 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byly zamítnuty její žádosti o zrušení zajištění v něm blíže specifikovaných majetkových hodnot učiněného podle §79a a násl. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2012, č. j. 51 Nt 728/2012-11 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména nepřiměřenost doby trvání zajištění, ke kterému došlo již před více než 6 lety. Je přesvědčena, že zde není splněna základní podmínka institutu zajištění, a to, že zajištění musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, po kterou je k dosažení účelu trestního řízení nutné. Přestože není tato doba zákonem nikde stanovena, dle judikatury Ústavního soudu platí, že přiměřenost zásahu do základního práva má své časové limity (viz zejména nález sp. zn. II. ÚS 642/07). Zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srovnej usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). Zajištění majetku přitom omezuje stěžovatelku v její činnosti, znevýhodňuje ji v hospodářské soutěži a v konečném důsledku omezuje její schopnost plnit své závazky.
Stěžovatelka připouští, že délka předmětného řízení je dána především množstvím výslechů údajných poškozených, zpracováváním znaleckých posudků a tím, že probíhala právní pomoc ve 3 zemích, a že se žádala stanoviska od řady státních orgánů. Ani tyto důvody však nemohou ospravedlnit délku řízení bezmezně. Obžaloba byla ve věci podána teprve nedávno (29. 10. 2012) a nyní lze očekávat, že řízení před soudem bude trvat mnoho dalších let (výslech cca 6 tisíc údajných poškozených, provedení listinných důkazů založených ve spise, který má více než 111 tisíc stran a k tomu dalších cca 100 tisíc stran příloh, atd.).
Stěžovatelka zdůrazňuje, že sama nezpůsobila žádné průtahy (odmítá, že by nevydala účetnictví), a délka řízení je dle jejího názoru naopak částečně dána i průtahy přičitatelnými orgánům činným v trestním řízení. Zejména došlo k tomu, že orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska první žádost o právní pomoc ztratily a našly ji až cca 1 rok po jejím podání s tím, že se na naše orgány obrátily s omluvou a dotazem, "zda na právní pomoci česká strana stále trvá" (viz e-mail orgánů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 30. 3. 2009). Tyto průtahy jdou jednoznačně za státními orgány České republiky, které měly odpovědnost zajistit rychlý průběh právní pomoci. Navíc právní pomoci ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a na Slovensku neměly prakticky žádné použitelné závěry a byly tedy provedeny zhola zbytečně. Orgány přípravného řízení také opomněly zahájit trestní stíhání tří obviněných pro dílčí útok ve věci údajného poškozeného pana Jindřicha Frydrycha, ke kterému mělo dojít dne 28. 10. 2002, čímž způsobily průtahy (7-10/2012) z důvodu nutnosti zahájit stíhání pro další dílčí útok.
Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že trestní stíhání, které je předpokladem zajištění majetku, by mělo být neprodleně zastaveno, neboť skutky, pro které je vedeno, nejsou trestnými činy, jak bylo namítáno např. již v návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 1. 8. 2012. Stěžovatelka přikládá i znalecký posudek, ze kterého má vyplývat, že projekt Avalanch nebyl pyramidovou hrou, ale tzv. multilevel marketingem. Jednalo se sice o určitou marketingovou manipulaci, ale v dnešní době existuje celá řada manipulací, které nelze hodnotit jako nepatřičné nebo odsouzeníhodné (výchova, terapie, reklama, marketingová činnost, politická kampaň, taktika politických a obchodních jednání, apod.). Stěžovatelka argumentuje v tom směru, že její manipulace probíhala v příjemném prostředí a alespoň neměla agresivní charakter, jako tomu bývá v různých nyní medializovaných akcích pro důchodce, kterým berou i osobní doklady, nedovolí jim se napít či jít na toaletu, a které přitom, na rozdíl od projektu stěžovatelky, kriminalizovány vůbec nejsou.
Také údaj o škodě uplatňované poškozenými je dle stěžovatelky nadhodnocen, kdy ne všichni jej v plné výši uplatnili, a navíc v některých případech byli policií poškození k uplatnění škody zmanipulováni naléháním, že "jinak nic nedostanou". Ve skutečnosti ostatně ani žádní poškození neexistují, neboť veškeré nároky věřitelů stěžovatelky jsou zajištěny nakoupenými dluhopisy.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že došlo k porušení jejích základních práv ústavně zaručených podle čl. 1 odst. 1, čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Stěžovatelčina výchozí teze, že přiměřenost zásahu do jejích základních práv v podobě zajištění jejího majetku má své časové limity, jak vyplývá mimo jiné z jí citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07, je samozřejmě v obecné rovině správná. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou však zřejmé zcela konkrétní a přesvědčivé skutečnosti, pro které je nutno dosavadní délku řízení ve stěžovatelčině věci považovat za akceptovatelnou. Nelze bezpochyby odhlédnout od zcela mimořádného rozsahu řešené věci, kdy mělo být poškozeno nejméně 5851 osob se způsobenou škodou v řádu stovek milionů korun, v důsledku čehož má vyšetřovací spis 111.276 stran bez přílohových materiálů. Ve věci byla a je aktivně prováděna řada úkonů, byly vyslechnuty tisíce osob, pořízeny desítky znaleckých posudků, atd. Jak uvádí sama stěžovatelka, ve věci již došlo i k podání obžaloby (na rozdíl např. od případu řešeného Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1396/07, ve kterém ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani není zřejmé, kdy skončeno bude, kdy věc byla vrácena policejnímu orgánu). Co se týče možných nedostatků při obstarávání právní pomoci z ciziny či opožděného zahájení trestního stíhání pro určitý útok, Ústavní soud nepovažoval za nutné tato tvrzení stěžovatelky blíže prověřovat, neboť i kdyby byla pravdivá, jednalo by se o toliko pochybení zcela okrajová, která by v kontextu celého případu nemohla konečný závěr o akceptovatelnosti dosavadní délky předmětného trestního řízení zvrátit.
Pokud pak jde o stěžovatelčinu argumentaci směřující proti důvodnosti vedeného trestního stíhání, jedná se zjevně o součást obhajoby, která má být teprve předmětem posouzení v probíhajícím trestním procesu. Ústavní soud se k ní proto nemůže v této fázi vyjadřovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu