ECLI:CZ:US:2013:1.US.4602.12.1
sp. zn. I. ÚS 4602/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti odsuzujícímu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. června 2012 sp. zn. 31 Tm 1/2012 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012 sp. zn. 67 Tmo 36/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. prosince 2012, ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], stěžovatel navrhl zrušení uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel brojil proti těmto rozhodnutím, kterými byl uznán vinným proviněním poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro porušení jeho ústavně garantovaných základních práv. Namítal porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdil, že byl porušen čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, jež stanoví, které jednání je trestným činem a obviněnému zaručují práva na obhajobu.
Provinění poškození cizí věci se stěžovatel dopustil tím, že dne 31. března 2010 v době od 23.20 hodin do 23.25 hodin z místa trvalého bydliště, bytu ve 4. patře, společně s dalšími neztotožněnými pachateli vyhodili přesně nezjištěný počet a druh kuchyňského nádobí, které dopadlo na blíže uvedená zaparkovaná motorová vozidla. Ve věci náhrady škody, poškozená MAXIMA pojišťovna, a.s. se svým nárokem na náhradu škody ve výši 53 566 Kč byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označeným rozsudkem soudu prvního stupně, byl stěžovatel odsouzen dle §228 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Trestní opatření bylo dle §33 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže podmíněně odloženo na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil shodně jako v opravných prostředcích, že zjištění o provinění nemělo oporu v provedeném dokazování, které nevedlo k řádnému objasnění skutkového stavu. Porušení práva na spravedlivý proces spočívalo v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy a soud je zamítl pro nadbytečnost, aniž by to řádně odůvodnil. Dále se soud nezabýval námitkami stěžovatele, že jsou důvodné pochybnosti, že se skutek stal. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že je mu kladeno za vinu, že neotevřel dveře bytu policii, která se snažila ztotožnit osoby v bytě přítomné, neoznačil toho, kdo měl předměty házet, a to ani v průběhu jeho trestního stíhání. Stěžovatel považuje skutkovou větu v rozporu se skutkovými zjištěními. Tvrdil, že tím, že zpřístupnil byt a nezabránil nejméně dvěma osobám v házení předmětů, nemohl spáchat provinění poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a označil závěry soudu za nepřijatelnou spekulaci v rozporu se zásadami trestního řízení.
Dále v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že udělené trestní opatření ve výměře dvou měsíců podmíněně odložené na zkušební dobu jednoho roku je absolutně nepřiměřené a v rozporu s účelem, který je zákonem o soudnictví ve věcech mládeže sledován.
Dne 16. ledna 2013 právní zástupce stěžovatele k výzvě Ústavního soudu doplnil ústavní stížnost a sdělil, že stěžovatel trvá na projednání jeho ústavní stížnosti navzdory tomu, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013. Z doplnění ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovateli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. ledna 2013 sp. zn. 31 Tm 1/2012 byl prominut podmíněně uložený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, odložený na zkušební dobu jednoho roku. Na stěžovatele (odsouzeného) se hledí, jako by nebyl odsouzen.
Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 Tm 1/2012, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen znovu zdůraznit, že není přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ze stížnosti ani ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech garantovaných pátou hlavou Listiny.
V daném případě ústavní stížnost vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovým a právním závěrem obecných soudů o jeho vině. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. V odůvodnění rozsudku popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s jeho postupem plně ztotožnil, přičemž neshledal důvod k doplnění dokazování. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč neuvěřil svědecké výpovědi Evy K. (jedná se o pseudonym), babičky stěžovatele, a naopak vzal za prokázané výpovědi svědků (Nováka, Dvořáka, Michala /jedná se o pseudonymy/ atd.). Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna. Opětovně tedy Ústavní soud připomíná, že hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy může jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou diskrepanci v daném případě neshledal.
Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že trestní opatření, uložené mu odsuzujícím výrokem shora označeného rozsudku, je nepřiměřené a v rozporu s účelem, který je zákonem sledován.
Odvolací soud se již touto námitkou stěžovatele zabýval ohledně uloženého trestního opatření a řádně se s ní vypořádal. Dle odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4, uložené trestní opatření není nepřiměřeně přísné a vychází z kritérií podle §9 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a §39 tr. zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest v třetině zákonného rozpětí, a to v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl odložen na nejkratší možnou zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud konstatoval, že účelem trestu je působit na mladistvého obžalovaného, aby se obdobného jednání již do budoucna nedopouštěl. O nároku poškozené společnosti MAXIMA, která se připojila k trestnímu řízení, bude rozhodováno v řízení občanskoprávním a stěžovatel bude mít možnost označit i další osoby, které se nepodařilo ztotožnit.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti zákonným způsobem již vypořádal odvolací soud a své závěry v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanovní zákon (trestní řád, trestní zákon a zákon o soudnictví ve věcech mládeže), jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, stěžovateli bylo zaručeno jeho právo na obhajobu (po celou dobu trestního řízení byl zastoupen advokátem) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) a jsou řádně odůvodněna. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu