ECLI:CZ:US:2013:1.US.4802.12.1
sp. zn. I. ÚS 4802/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Kupsy, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 4279/2011-269, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, č. j. 44 Co 109/2010-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2009, č. j. 5 C 1472/2003-208, a to tak, že žalované České republice- Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 50.000 Kč s přísl. (bod a/) a dále byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 19.862.738 Kč s přísl. (bod b/). Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 19.912.738 Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Pavla Hungra při sepisu notářského zápisu o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 20. 12. 2000 (podle dohody mezi žalobcem a jeho dlužníkem Ing. M. K.); notářský zápis neobsahoval určení doby, do které měl být závazek splněn. Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 25 E 1112/2000 posléze usnesením ze dne 30. 3. 2001 zastavil výkon rozhodnutí, nařízený na základě uvedeného notářského zápisu (k návrhu žalobce ze dne 21. 12. 2000), z důvodu, že se nejedná o vykonatelný titul ve smyslu §274 písm. e) o. s. ř. Žalobce z této skutečnosti dovozuje svůj škodní nárok, sestávající z předmětné pohledávky vůči povinné (16.039.085 Kč), nákladů marně vedeného výkonu rozhodnutí (50.000,- Kč), uhrazené platby za sepis notářského zápisu (25.000 Kč) a ušlého zisku (zbytek do celkové částky 19.912.738 Kč).
Soud prvního stupně shledal základ žalobního nároku opodstatněným. Odvolací soud přiznal žalobci k náhradě škody pouze náklady neúspěšně vedeného vykonávacího řízení ve výši 50.000 Kč (výrok I. bod a/), jinak se však s právním posouzením věci ze strany první instance neztotožnil a žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl (výrok I. bod b/). Dospěl k závěru, že vzhledem k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 27. 3. 2001 Ing. G., jehož pohledávka byla zajištěna podle ustanovení §47 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jako "tr. ř."), není dána příčinná souvislost mezi pochybením notáře a vznikem tvrzené majetkové újmy. Návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu byl jmenovaným podán a usnesení o jeho nařízení doručeno bance - podle zjištění odvolacího soudu - v době trvání tohoto zajištění, jež bylo pravomocně zrušeno dne 22. 5. 2001. Po dobu zajištění bylo dáno určité "moratorium" na postup peněžního ústavu při provádění výkonu rozhodnutí podle §307 odst. 1 o. s. ř. Soud druhého stupně interpretoval důsledky ustanovení §47 tr. ř. ve vztahu k občanskoprávnímu řízení o výkon rozhodnutí tak, že pokud poškozený v trestním řízení učinil návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v době trvání zajištění, tento byl - před zrušením zajištění - byť nepravomocně nařízen a usnesení doručeno bance, předstihl by tento poškozený při stanovení pořadí pohledávek (§309 odst. 2 o. s. ř.) i toho, kdo návrh na výkon rozhodnutí podal dříve (tj. také žalobce). Odvolací instance závěrem uzavřela, že ani v případě bezvadnosti notářského zápisu by nárok žalobce výkonem rozhodnutí nebyl uspokojen, neboť pohledávka Ing. G. ve výši 20.845.000 Kč s příslušenstvím by s ohledem na její zajištění ve smyslu §47 tr. ř. měla přednostní charakter (k datu 6. 11. 2000 byly na bankovním účtu povinné peněžní prostředky ve výši 17.447.703,13 Kč). V posuzované věci tedy došlo k tzv. přetržce příčinné souvislosti, jejíž naplnění je jinak nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu.
Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se dovolání zamítá. V odůvodnění uvedl především následující.
Ačkoli notář zatížil notářský zápis vadou a toto jeho pochybení vedlo k zastavení výkonu rozhodnutí ve věci návrhu žalobce ze dne 21. 12. 2000, k vymožení žalobcovy pohledávky by ve vykonávacím řízení přesto nedošlo. S ohledem na skutečnost, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu byl podán prokazatelně (viz skutková zjištění nižších instancí) také osobou poškozenou v trestním řízení (Ing. G.) - jejíž nárok byl zajištěn z titulu ustanovení §47 tr. ř. - došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi původním nesprávným úředním postupem notáře a tvrzenou majetkovou újmou. Účelem právní úpravy zajištění, obsažené v ustanoveních §47 - §49 trestního řádu [a v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů], je, aby byl v průběhu trestního řízení nebo bezprostředně po jeho skončení (viz úprava zrušení zajištění v §48 odst. 1 písm. c/ tr. ř.) uspokojen z majetku obviněného nárok poškozeného na náhradu škody mu trestným činem způsobené nebo na vydání bezdůvodného obohacení; k nakládání se zajištěným majetkem obviněného v rámci výkonu rozhodnutí v trestním řízení je zapotřebí předchozího souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce (§47 odst. 7 tr. ř.). Z toho plyne, že tu existuje oprávněný důvod pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí v civilním řízení přednostně ve prospěch osoby poškozené v trestním řízení, jestliže byl z její strany uplatněn nárok - podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - v době do zrušení zajištění, tedy nejpozději do uplynutí dvou měsíců od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku. Teprve dnem následujícím po právní moci zrušení zajištění (za situace nepodání návrhu na výkon rozhodnutí poškozeným) je majetek obviněného uvolněn pro postup při výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve vztahu ke třetím osobám, tj. ostatním oprávněným, disponujícím vykonatelným titulem proti obviněnému (odsouzenému). Poněvadž v dané věci došlo k naplnění zde předvídaného postupu, je zřejmé, že by uspokojení nároku dosáhl (z majetku dlužnice) Ing. G., zatímco pohledávka žalobce by v řízení o výkon rozhodnutí nutně musela následovat až poté. Z řečeného se podává, že i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti prostý vad, na jehož základě by měl být prováděn výkon rozhodnutí, by nemohl vyvolat - při konkurenci pohledávek žalobce a osoby poškozené v trestním řízení - zamýšlené právní účinky. Povaha a význam zajišťovacího institutu podle ustanovení §47 tr. ř. ve vztahu k občanskoprávnímu řízení o výkon rozhodnutí byla akcentována také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1662/2005.
Nejvyšší soud - pokud jde o dovolací důvody uplatněné žalobcem podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (viz především námitky týkající se doručenky jako listinného důkazu potvrzujícího doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ve věci Ing. G. peněžnímu ústavu v době zajištění jeho nároku) - poznamenal, že argumenty odvolacího soudu, ač stručně formulované, jsou zcela přiléhavé a v souladu se zjištěným skutkovým stavem.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, pro tvrzené porušení (hlavně) jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a základního práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech namítl zejména následující.
1) Podle názoru odvolacího soudu si nároky stěžovatele a Ing. Grametbauera konkurovaly v tom směru, že zajištění dle ust. §47 tr. řádu mohlo Ing. Grametbauerovi poskytovat výhodnější postavení oproti stěžovateli; to i přes skutečnost, že stěžovatel získal vykonatelné rozhodnutí dříve, než jej získal Ing. Grametbauer, přičemž i výkon rozhodnutí proti Ing. Koldové zahájil stěžovatel dříve, než Ing.Grametbauer. Dovolací soud se s takovými závěry ztotožnil, přičemž nad rámec odůvodnění odvolacího soudu argumentoval např. ust. §47 odst. 7 tr. řádu. Stěžovatel se s takovými závěry nesouhlasí a nepovažuje výklad ust. §47 tr. řádu nastolený odvolacím a dovolacím soudem za správný. Je názoru, že zajištění dle ust. §47 tr. řádu má ryze charakter omezení obviněného v nakládání s majetkem (tedy stejný charakter jako např. předběžné opatření vydané v občanskoprávním řízení, kterým je žalovanému zakázána dispozice s konkrétními věcmi), neposkytuje ovšem samo o sobě poškozenému výhodnější pořadí při uspokojování jeho pohledávek ve vztahu k jiným věřitelům obviněného. Závěry, že zajištění dle ust. §47 tr. řádu je i zajištěním obdobným např. soudcovskému zástavnímu právu, je zásahem do rovného postavení věřitelů. Byl by zde nepřiměřený a neodůvodnitelný rozdíl mezi věřiteli, kteří svou pohledávku mohou vymáhat pouze občanskoprávní cestou a mezi věřiteli, kteří svůj nárok mohou vymáhat cestou trestního řízení (formou uplatnění nároku poškozeného).
2) Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, tj. v rozhodnutí z 25. 1. 2008, uložil soudu prvního stupně zkoumat, kdy bylo Živnostenské bance, a.s. doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které zahájil pro uspokojení své pohledávky Ing. Grametbauer. Tuto otázku považoval odvolací soud za stěžejní z toho důvodu, že zajištění majetku dle ustanovení §47 tr. řádu má jakousi obdobu zástavního práva; pokud by Ing. Grametbauer po dobu existence tohoto zajištění (zde do 22. 5. 2001) zahájil výkon rozhodnutí, předstihl by dle názoru odvolacího soudu se svým nárokem stěžovatele (tedy za podstatné odvolací soud považoval, zda Živnostenská banka, a.s. byla vyrozuměna o nařízení výkonu rozhodnutí ještě před 22. 5. 2001). Tuto otázku lze tedy uzavřít tak, že stěžejním důkazem v dané věci byl důkaz prokazující, kdy Živnostenské bance, a. s., bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterýžto výkon rozhodnutí vůči Ing. Michaele Koldové zahájil Ing. Grametbauer. Jediným důkazem, který se týkal vyrozumění Živnostenské banky, a. s., o nařízení výkonu rozhodnutí, byla doručenka. Jiný důkaz se v exekučním spise nenacházel a především jiný důkaz ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neprovedl. Stěžovatel však namítal, že daná doručenka není vůbec důkazem svědčícím o tom, že by bylo bance doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Je tomu tak prý proto, že doručenka neobsahuje náležitosti předepsané v ust. §28a a násl. vyhlášky č. 37/1992 Sb. (vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 23. prosince 1991 o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Doručenka tyto náležitosti zjevně nemá, jelikož chybí identifikace orgánu, který doručení provedl, stejně jako identifikace konkrétní osoby, která doručení provedla, nemluvě o tom, že usnesení mělo být údajně doručeno ve stejný den (4. 5. 2001), kdy bylo soudem vyhotoveno (opět 4. 5. 2001), což je prakticky vyloučeno. Stěžovatel také namítal, že doručenka v tomto konkrétním případě nemůže mít povahu veřejné listiny, což má za následek, že skutečnosti z ní vyplývající nelze vzít bez dalšího za prokázané. Stěžovatel obsahu doručenky, jakož i závěrům, které z obsahu doručenky lze (či spíše nelze) dovodit, věnoval ve svých podáních značný prostor. I přes rozsáhlost argumentace stěžovatele se Krajský soud v Brně s touto otázkou vypořádal poměrně lakonickým způsobem: "uvedená situace v této nesporně nastala, neboť usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pro pohledávku, pro niž byl účet zajištěn, bylo peněžnímu ústavu doručeno dne 4. 5. 2001, zajištění bylo zrušeno až 22. 5. 2001". Stejně lakonické konstatování lze prý nalézt i v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu však žádný argument (nota bene přiléhavý) neobsahuje, obsahuje pouze strohé konstatování, že "rozhodnutí bylo peněžnímu ústavu doručeno dne 4. 5. 2001".
III.
Ústavní soud není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny.
Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Obecné soudy své závěry objektivně, tedy racionálně logicky akceptovatelně odůvodnily, takže o pochybení v rovině extrémnosti či svévole, řeč být nemůže.
Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
IV.
V konkrétnostech Ústavní soud dodává zejména následující.
K námitce stěžovatele sub II. 1) tohoto usnesení Ústavního soudu je namístě upozornit na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl: "Povaha a význam zajišťovacího institutu podle ustanovení §47 tr. ř. ve vztahu k občanskoprávnímu řízení o výkon rozhodnutí byla akcentována také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1662/2005.". Citované usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo předmětem ústavně právního přezkumu a ústavní stížnost téhož stěžovatele (jako nyní) byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud (tehdy) v usnesení ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 567/06 v podstatě reagoval i na nynější námitky stěžovatele následující argumentací: "Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. V daném případě podal Nejvyšší soud ČR poměrně podrobné a vyčerpávající vysvětlení problematiky nastolené v ústavní stížnosti, proti němuž nemá Ústavní soud ani z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že v jeho věci byly upřednostněny instituty trestního práva na úkor institutů civilněprávních, čímž zároveň došlo k porušení rovnosti subjektů chráněných českým právním řádem. V dané věci nehraje ani takovou roli souběh institutů trestního a občanského práva, ale je podstatné, že zajištění nároku na majetek podle §47 trestního řádu bylo nařízeno dříve, než výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky na základě soukromoprávního titulu, přičemž v okamžiku nařízení výkonu rozhodnutí toto zajištění podle trestního řádu stále trvalo.". Na uvedené argumentaci a názoru neshledává Ústavní soud důvodu nic měnit ani v této souzené věci.
Pokud jde o námitku stěžovatele sub II. 2) tohoto usnesení, uvádí Ústavní soud následující.
I kdyby bylo možné přisvědčit stěžovateli v jeho námitkách o vadách příslušné doručenky, přesto by závěr soudů z ústavněprávního hlediska obstál.
Totiž, ještě předtím (přede dnem 4. 5. 2001, kdy mělo být bance podle závěru soudů doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí v reakci na návrh Ing. Grametbauera), z povahy věci musel být podán návrh na nařízení této exekuce (Ing. Grametbauerem). In concreto, odvolací soud uvádí datum 27. 3. 2001 (to ostatně stěžovatelem ani rozporováno není). V té době ještě zajištění nároku poškozeného Ing. Grametbauera trvalo (bylo zrušeno dne 22. 5. 2001), což je klíčové. Z hlediska ochrany nároku poškozeného v trestním řízení prostřednictvím zajištění tohoto nároku - a tím i respektování smyslu právního názoru obecných soudů vyjádřeného v napadených rozhodnutí - není klíčové, kdy bylo doručeno bance usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž v jakém okamžiku poškozený v trestním řízení podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Opačný přístup by byl v důsledcích nerozumný i proto, že by dostatečným způsobem nárok poškozeného nechránil. I kdyby podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí za trvání zajištění jeho nároku v trestním řízení, přesto by mu to uspokojení zajištěného nároku negarantovalo, protože nelze vyloučit, že by obecný soud mohl z toho kterého důvodu vydat a doručit usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bance až po zrušení zajištění nároku poškozeného. Není rozumné, aby případná liknavost obecného soudu při nařizování výkonu rozhodnutí šla k tíži poškozeného v trestním řízení.
Ostatně, tento názor Ústavního soudu musel být stěžovateli znám i z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zdůrazňoval význam právě podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a nikoli okamžik doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bance. Nejvyšší soud tu např. argumentoval: "...existuje oprávněný důvod pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí v civilním řízení přednostně ve prospěch osoby poškozené v trestním řízení, jestliže byl z její strany uplatněn nárok - podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - v době do zrušení zajištění, tedy nejpozději do uplynutí dvou měsíců od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku. Teprve dnem následujícím po právní moci zrušení zajištění (za situace nepodání návrhu na výkon rozhodnutí poškozeným) je majetek obviněného uvolněn pro postup při výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve vztahu ke třetím osobám, tj. ostatním oprávněným, disponujícím vykonatelným titulem proti obviněnému (odsouzenému).". Tomuto názoru Nejvyššího soudu, obdobnému jak je vyjádřen Ústavním soudem výše, stěžovatel vůbec neoponuje a vychází jen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; příslušnou část řízení před obecnými soudy (co do dovolacího řízení) v podstatě opomíjí.
Ústavní soud nemohl v souvislosti s námitkou stěžovatele uvedenou sub II. 2) nereflektovat dále následující.
Stěžovatel vychází z premisy, že rozhodnutí odvolacího soudu žádný argument neuvádí, neboť obsahuje pouze strohé konstatování, že "rozhodnutí bylo peněžnímu ústavu doručeno dne 4. 5. 2001".
Tato premisa však přiléhavá není, protože odvolací soud se k této otázce vyjadřuje rozsáhleji a i argumentačně: "...byl nařízen usnesením tohoto soudu ze dne 4. 5. 2001 a toto usnesení bylo téhož dne doručeno peněžnímu ústavu. Doručení usnesení peněžnímu ústavu je z doručenky zřejmé, vykazuje se otiskem razítka příjemce a podpisem přijímající osoby.".
Dále, stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje na podporu závěru, že doručenka neobsahuje všechny předepsané náležitosti, ustanovením §28a jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. Toto ustanovení však reguluje pouze doručování při jednání nebo jiném soudním úkonu, přičemž dokladem doručení zde není doručenka, nýbrž protokol o jednání nebo o jiném soudním úkonu. Přitom obecné soudy a ostatně i stěžovatel o žádném protokolu nehovoří, neboť uvádějí jen doručenku. Stěžovatel tak doručenku a protokol důsledně nerozlišuje.
Konečně Ústavní soud uvádí, že i kdyby neměla doručenka všechny předepsané náležitosti, neznamená to, že z ní soud nevychází, že ji tedy bez dalšího opomine, "pouze" ji nelze považovat za veřejnou listinu.
V.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu