ECLI:CZ:US:2013:1.US.4804.12.1
sp. zn. I. ÚS 4804/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Laušmana, zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem, se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, 2. oddělení ze dne 4. 9. 2012, č. j. OKFK-2973-9/TČ-2012-251002, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 10. 2012, č. j. 1 ZT 319/2012-49, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, 2. oddělení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2012, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, 2. oddělení (dále jen "policie") ze dne 4. 9. 2012, č. j. OKFK-2973-9/TČ-2012-251002 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo proti němu podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 19. 10. 2012, č. j. 1 ZT 319/2012-49 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatel namítá, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno jako proti uprchlému ve smyslu §302 trestního řádu, ačkoliv k tomu nebyly dány podmínky, neboť se trestnímu řízení nevyhýbal, kdy byl toliko na dovolené, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že ji nastoupil o den dříve, než původně plánoval. Stíhání takto bylo zahájeno jen proto, aby nedošlo k uplynutí promlčecí doby. Své jednání navíc považuje za stejně promlčené, neboť nelze souhlasit s tvrzením policie, že došlo k přerušení promlčecí doby vystavením směnek dne 6. 9. 2007. Za další důvod k podání ústavní stížnosti pak stěžovatel označuje nedostatečný popis subjektivní stránky dovozovaného trestného činu.
Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení konstatoval a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Jestliže stěžovatel předkládá námitky týkající se možného uplynutí promlčecí doby, jejich naprostou předčasnost možno jednoznačně demonstrovat i na tom, že tyto mohou býti i předmětem řízení před dovolacím soudem (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1553/11).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu