ECLI:CZ:US:2013:1.US.575.13.2
sp. zn. I. ÚS 575/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Křemene, zastoupeného Mgr. Pavlem Císařem, advokátem, se sídlem, Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2012, č. j. 18 Co 112/2012-82, a proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 8. 2010, č. j. 11 EXE 3069/2010-37, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2013, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Okresní soud v Tachově (dále také "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 6. 8. 2010, č. j. 11 EXE 3069/2010-37, nařídil podle notářského zápisu JUDr. Ivana Kočera, notáře v Českých Budějovicích, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. NZ 174/2009, N 183/2009 (dále jen "notářský zápis") exekuci na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky ve výši 5 000 000,- Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byla pověřena JUDr. Jitka Wolfová, soudní exekutorka, Exekutorský úřad Plzeň.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že notářský zápis je absolutně neplatný pro nesrozumitelnost, neboť z něj není zřejmé, zda má platit závazek namísto původního dlužníka nebo zda se stal solidárním dlužníkem. Dále namítal, že vymáhaná pohledávka není jako celek splatná, neboť oprávněný se nedovolal ztráty výhody splátek.
Krajský soud v Plzni (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 18. 10. 2012, č. j. 18 Co 112/2012-82, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel v podstatě zpochybnil materiální i formální vykonatelnost exekučního titulu, což je v souzené věci neopodstatněné. Stěžovatel se dle názoru odvolacího soudu stal dlužníkem vedle dlužníka původního a oba jsou tedy společně a nerozdílně zavázáni ke splnění povinnosti. Navíc rovněž souhlasili s přímou vykonatelností notářského zápisu. K jeho formální vykonatelnosti pak odvolací soud uvedl, že soudy při nařízení exekuce vycházejí z tvrzení oprávněného, že došlo ke ztrátě výhod splátek. Pokud by toto tvrzení bylo nepravdivé, může povinný navrhnout zastavení exekuce.
Postupu soudů obou stupňů stěžovatel vytýká, že zejména konečným rozhodnutím zasáhly do práv garantovaných čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní pochybení spatřuje v tom, že notářský zápis měl být soudy shledán absolutně neplatným pro nesrozumitelnost, a tím i nezpůsobilým pro nařízení exekuce. Dále uvádí, že v době nařízení exekuce nebyla pohledávka oprávněného splatná jako celek. Poslední argument se týká skutečnosti, že manželka stěžovatele se řádně dovolala relativní neplatnosti notářského zápisu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti, např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V posuzované věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Podstatou první a druhé námitky uvedené v ústavní stížnosti je jen opakovaná polemika stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud však v jejich postupu ani rozhodnutích nezjistil žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv. Tvrzení stěžovatele o tom, že interpretace učiněná obecnými soudy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tak není ničím podloženo.
První námitka stěžovatele se týká neplatnosti notářského zápisu pro jeho údajnou nesrozumitelnost. Touto námitkou se již zabýval odvolací soud, který konstatoval, že je nedůvodná. V odůvodnění usnesení uvádí, že "je zcela zřejmé, že povinný dle ustanovení §533 obč. zák. přistoupil k závazku dlužníka společnosti WK servis Planá, s.r.o., a zavázal se splnit za dlužníka jeho peněžitý závazek ve výši 5 288 464,83,- Kč spolu s dalšími souvisejícími nároky, tj. se smluvními úroky ve výši 4,81 % p. a. a s případným úrokem z prodlení. Přistupující dlužník se tak stal dlužníkem vedle původního dlužníka a oba jsou tak věřiteli zavázáni společně a nerozdílně." Ústavní soud tedy shledal, že odvolací soud se touto námitkou zabýval dostatečně, zcela jasně uvedl, proč jí nevyhověl a proč zde nespatřuje žádný extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zasahovat do činnosti obecných soudů.
Druhá námitka se týká tvrzení, že v době návrhu na zahájení exekuce nedošlo ke ztrátě výhody splátek, a proto nebyl exekuční titul vykonatelný. Ani s touto námitkou však nelze souhlasit, neboť k nařízení výkonu rozhodnutí postačuje návrh založený na tvrzení, že ten, komu byla uložena povinnost příslušným rozhodnutím, ji dobrovolně nesplnil, a to za předpokladu, že tato tvrzení jsou doložena exekučním titulem, který je formálně a materiálně vykonatelný (srov. komentář k §251 občanského soudního řádu v publikaci DAVID, Ludvík, et. al. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-807-3574-604. Dostupné v ASPI [právní informační systém]). Dále je třeba upozornit na skutečnost, že při nařízení výkonu rozhodnutí se nezjišťuje, zda ten, kdo byl vykonatelným exekučním titulem zavázán k plnění, svoji povinnost skutečně splnil, nýbrž tato skutečnost je následně důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že se i touto námitkou stěžovatele dostatečně zabýval, když uvedl, že soud prvního stupně "při nařízení výkonu rozhodnutí, kterým byly povoleny splátky, vychází z tvrzení oprávněného, že u povinného došlo ke ztrátě výhody splátek. Pokud by toto tvrzení nebylo pravdivé a ke ztrátě výhody splátek nedošlo, lze navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř." Ani zde Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení některého ústavně zakotveného práva stěžovatele, a proto ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou.
Třetí námitkou se Ústavní soud věcně nezabýval, protože se nevztahuje k prokázání porušení ústavně zaručených práv, nýbrž slouží k polemice s jednoduchým právem. Ústavní soud opakuje, že v řízení před Ústavním soudem je možné navrhovat nová tvrzení a důkazy, které mají vést k prokázání porušení ústavně zaručených práv. Na druhou stranu však nelze akceptovat nová tvrzení a důkazy, které vedou k polemice s uplatněným jednoduchým právem a jejichž účelem je zcela nepochybně pouze překonání důkazní nouze a přehodnocení skutkového stavu věci. V této souvislosti je vhodné připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu