ECLI:CZ:US:2013:1.US.705.13.1
sp. zn. I. ÚS 705/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vyhlídala, zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Horní nám. 17, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 11 C 358/2011-110, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2012, č. j. 16 Co 211/2012-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Žalobce (stěžovatel) se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 28.411 Kč, která představovala neuhrazenou mzdu za měsíce říjen, listopad a prosinec 2008, neboť nesouhlasil se závěrem žalované, že pracovní poměr mezi účastníky skončil k datu 31. 5. 2008. Pracovní poměr prý nemohl skončit, "neboť žalovaná mu nezajistila jiné vhodné zaměstnání a rovněž toto jiné tvrzené vhodné zaměstnání neodmítl bezdůvodně".
Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 28.411 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že spornou je mezi účastníky skutečnost, zda žalovaná zajistila žalobci nové vhodné zaměstnání; od toho se odvíjí skončení jeho pracovního poměru u žalované, či naopak jeho další trvání. Soud si proto jako předběžnou otázku posoudil, zda dosud pracovní poměr žalobce trvá, a dospěl k závěru, že jeho pracovní poměr u žalované skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31. 5. 2008. V okamžiku nabídky nového vhodného zaměstnání posoudila zdravotní stav žalobce posudková lékařka MUDr. Chytilová a shledala pro žalobce vhodnou práci vrátného za podmínek: bez zvedání břemen, bez nočních služeb, bez rizikových faktorů, bez strnulých poloh, v zimních měsících vrátnice zateplená, bez možnosti obchůzek a bez přepínání nervové soustavy. Rovněž lékařka - internistka doporučila lehkou práci v denní nebo odpolední směně. Praktická lékařka MUDr. Tesařová pak uvedla, že vzhledem k vyšetřování zdravotního stavu žalobce není vhodná práce vrátného. Žádné zdravotní problémy, pro které by žalobce nebyl schopen práce vrátného, však neuvedla, jen to, že tato práce není vhodná vzhledem k vyšetřování jeho zdravotního stavu. Funkce vrátného u společnosti Pro Bank Security, a. s., podmínky uvedené posudkovou lékařkou i internistkou splňuje a zdravotní omezení žalobce akceptuje. Výkon navržené práce umožňuje pravidelnou životosprávu, jak jídlo, tak spánek. Soudem ustanovená znalkyně rovněž shledala práci vrátného vhodnou pro zdravotní stav žalobce. Praktická lékařka MUDr. Tesařová se svým názorem na nevhodnost práce vrátného "zůstává omezená" a tento její závěr je v rozporu se závěry, které učinila posudková lékařka závodní preventivní péče, internistka a znalkyně. Skutečnost, že je vyšetřován zdravotní stav žalobce, neznamená, že nemůže vykonávat pro něho vhodnou práci vrátného, ze zákona má právo jako zaměstnanec v pracovním poměru na lékařské ošetření a vyšetření v pracovní době, což je hodnoceno jako překážka v práci na straně zaměstnance s nárokem na náhradu mzdy. Navíc znalkyně uvedla, že vyšetření, která žalobce absolvoval, jak zjistila ze zdravotní dokumentace, mohl absolvovat po pracovní době. Soud tedy uzavřel, že žalovanou pro žalobce zajištěná nová práce vrátného pro společnost Pro Bank Security, a. s., byla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu práci vhodnou a žalobce nenastoupil do pracovního poměru u této společnosti bez vážného důvodu, tedy odmítl nabízenou práci bezdůvodně. Pracovní poměr mezi účastníky skončil 31. 5. 2008 a za stavu, kdy žalobce se domáhal náhrady mzdy za měsíce 10 až 12/2008, byla žaloba zamítnula.
Krajský soud napadeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil jako správný a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15.302 Kč. V odůvodnění uvedl především následující.
Pokud jde o odmítnutí zaměstnání, žalobce tvrdí, že neodmítl nastoupit, toliko žádal o posun času; s tímto stanoviskem se však odvolací soud neztotožnil. Žalobce po dobu 6 let pobíral náhradu mzdy od žalované, a jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku (tyto údaje vychází ze zdravotnické dokumentace), žalobci se dne 25. 4. 2008 kolem poledne zatočila hlava, upadl a poranil se na hlavě, měl hematom okolo pravého oka. Na úraz si pamatoval a byl ošetřen téhož dne na chirurgické ambulanci, zde byla doporučena kontrola na interní ambulanci. K praktické lékařce MUDr. Martě Tesařové se dostavil až dne 14. 5. 2008 a v záznamu lékařky není o této příhodě zmínka. Až dne 21. 5. 2008 navštívil ortopeda MUDr. Zdeňka Štěpána v Šumperku, kde si stěžoval na "podlomeni nohy", ortoped nezjistil příčinu instability a doporučil neurologickou konzultaci. Až při návštěvě praktické lékařky dne 27. 5. 2008 bylo provedeno neurologické vyšetření k objektivizaci zdravotního stavu, tj. měsíc po kolapsovém stavu, který se neopakoval. Mezi tím žalobce dne 15. 5. 2008 navštívil posudkovou lékařku závodní preventivní péče a další kroky ve věci svého zdravotního stavu podnikal až poté, co mu dopisem ze dne 19. 5. 2008 bylo doručeno oznámení o zajištění nového vhodného zaměstnání. Na výzvu nového zaměstnavatele reagoval telefonickým sdělením, že se dostavit nemůže a ani se na nové nabízené místo výkonu práce nešel podívat; namísto toho dne 29. 5. 2008 doručil žalované lékařskou zprávu - potvrzení MUDr. Tesařové a více v této věci nečinil, přestože mu bylo sděleno, že nové vhodné zaměstnaní je pro něj zajištěno s účinností od 1. 6. 2008. Následné kroky po tomto datu pro posouzení věci již podstatné nejsou. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že žalobce nové vhodné zaměstnání odmítl.
Podle odvolacího soudu další spornou otázkou bylo, zda nabízené zaměstnání bylo pro žalobce vhodné. Odvolací soud odkazuje na závěr soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožňuje; skutečnost, že je vyšetřován zdravotní stav žalobce, totiž neznamená, že nemůže vykonávat pro něj vhodnou práci vrátného. Navíc, jak správně zdůraznil soud prvního stupně, praktická lékařka MUDr. Tesařová se svým názorem na nevhodnost práce vrátného zůstává osamocena a tento její názor je v rozporu se závěry, které učinily posudková lékařka závodní preventivní péče, internistka i znalkyně. S ohledem na okolnosti uvedené výše dospívá i odvolací soud k závěru, že žalobce nabídnuté zaměstnání bezdůvodně odmítl. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem, že nabídnuté zaměstnání bylo pro žalobce zaměstnáním vhodným, neboť odvolacímu soudu z rozsáhlé praxe není známo, že by pro zdravotně postiženého zaměstnance byla jiná vhodnější práce než práce na vrátnici bez pochůzek.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, pro tvrzené porušení jeho základního práva zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále práva osoby zdravotně postižené na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
V konkrétnostech namítá především následující. Nabídnuté zaměstnání nebylo pro něho vhodné s ohledem na jeho zdravotní stav, o nabídnutou práci se zajímal, tuto neodmítl, a pokud nemohl ihned nastoupit do práce, nestalo se tak bezdůvodně. Poukazoval na to, že dne 26. 4. 2008 upadl do krátkého bezvědomí a na vyšetření, která absolvoval; nelze přehlédnout, že v květnu 2008 nikdo, tedy ani lékaři, nemohli znát příčinu a závažnost potíží stěžovatele. Stěžovatel poukazoval na zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, podle jehož §12 písm. d/ byl povinen dodržovat lékařem stanovený léčebný režim, byl povinen dodržovat opatření směřující k odvrácení nemoci a dále byl povinen vyvarovat se jednání, jehož cílem je vědomé poškození vlastního zdraví. Není na stěžovateli, aby si vyhodnocoval formu či obsah lékařského potvrzení, má jej uposlechnout. Dále rekapituloval rozhovor s výkonným ředitelem společnosti Pro Bank Security, a. s., a tvrdil, že práci neodmítal, žádal toliko o posun času a naopak to byl výkonný ředitel, který naposledy v e-mailu dne 14. 7. 2008 stěžovatele žádá, aby ho přestal kontaktovat a informovat o svém zdravotním stavu. Uvedl, že při telefonickém rozhovoru se chtěl dohodnout na jiném termínu, což pan Strnadel neakceptoval. Dopis žalované o skončení pracovního poměru k datu 31. 5. 2008 byl vyhotoven až 2. 6. 2008 a stěžovatel jej převzal 6. 6. 2008. Dopis společnosti Pro Bank Security, a. s., a byl stěžovateli doručen až 5. 6. 2008, takže dne 2. 6. 2008 neměla žalovaná ještě k dispozici přípis, o kterém tvrdí, že prokazuje odmítnutí jiného vhodného zaměstnání stěžovatelem, a na který se v dopise přímo odvolává. Stěžovatel uzavřel, že bezdůvodně neodmítl nabídnuté zaměstnání, neboť podle tehdy lékařkou popsané situace neměl jinou možnost, než informovat žalovanou i firmu Pro Bank Security, a. s., že s ohledem na aktuální vyšetřování jeho zdravotního stavu nemůže dne 1. 6. 2008 nastoupit do nabídnutého zaměstnání.
III.
Ústavní soud není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny.
Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Obecné soudy své názory racionálně logicky akceptovatelně odůvodnily, stejnou kvalitu má i jejich reakce na námitky stěžovatele opakované i v ústavní stížnosti. Tyto názory tedy nejsou přijaté jen na základě subjektivního pohledu soudů, ale jsou objektivizovány předloženou racionální argumentací.
Ústavní soud poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.".
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
Tak tomu bylo i v nyní souzené věci.
Ústavní soud dovozuje, že především v rozhodnutí odvolacího soudu lze spatřovat i étos, pokoušející se brojit proti obcházení či zneužití práva, což lze - jako úsilí obecných soudů o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti - jen kvitovat.
To platí především o reakci na námitku stěžovatele, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nerespektoval názor a argument vlastní praktické lékařky, podle které ani práce vrátného pro něj není vhodná vzhledem k probíhajícímu vyšetřování ohledně jeho "upadnutí" dne 25. 4. 2008.
V tomto směru tak stěžovatel v podstatě argumentuje vlastní subjektivní dobrou vírou, obavou v hrozící závažnost diagnózy, ve kterou výsledek vyšetřování reálně mohl vyústit. Tuto jeho dobrou víru však především soud odvolací konkrétně, argumentačně a přesvědčivě vyvrátil. Poukázal hlavně na to, že přestože k onomu upadnutí stěžovatele došlo již dne 25. 4. 2008 (po kterém nenásledovala hospitalizace, nýbrž jen doporučení kontroly na interní ambulanci), k praktické lékařce se dostavil až dne 14. 5. 2008, přičemž v záznamu této lékařky není o této příhodě ani zmínka. Až dne 21. 5. 2008 navštívil ortopeda a až při návštěvě praktické lékařky dne 27. 5. 2008 bylo provedeno neurologické vyšetření k objektivizaci zdravotního stavu, tedy měsíc po onom upadnutí. Odvolací soud pak zde argumentuje, že kroky k objektivizaci svého zdravotního stavu činil stěžovatel až poté, co mu bylo doručeno oznámení o zajištění nového vhodného zaměstnání; na nabízené místo se nešel ani podívat a jen doručil zprávu praktické lékařky ze dne 29. 5. 2008 a více v této věci nečinil, přestože mu bylo sděleno, že nové vhodné místo je pro něj zajištěno s účinností od 1. 6. 2008.
Ústavní soud registruje i stěžovatelovu námitku, že vyhovujícím rozsudkem vztahujícím se k náhradě mzdy za červen 2008 je pravomocně zjištěno, že pracovní poměr mezi účastníky trvá (žaloba v nyní posuzované věci se vztahovala na neuhrazenou mzdu za měsíce říjen, listopad a prosinec 2008). V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2340/10.
Tu však Ústavní soud uvádí, že citovaný nález srovnatelnou problematiku neřeší. Uvádí však mimo jiné: "12. V rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů pečlivě posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy, které je v rovině jednoduchého, podústavního, práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ústavněprávně je tedy ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva (srov. nález sp.zn. I.ÚS 2216/09).". Ústavní soud pak poukazuje na výše uvedené a dovozuje, že se etického principu, principu dobrých mravů stěžovatel v této souzené věci s úspěchem dovolávat nemůže.
Pokud pak stěžovatel poukazuje na jediné pravomocné rozhodnutí v svůj prospěch (proti kterému nebylo odvolání přípustné pro bagatelnost), tu Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem judikaturu obecných soudů sjednocovat. K tomu lze dodat, že stěžovatel argumentuje jen jedním vyhovujícím rozhodnutím okresního soudu, zatímco sám uvádí, že ve zbylých dvou věcech, resp. čtyřech (počítaje k tomu nyní napadený rozsudek okresního soudu včetně nynějšího soudu odvolacího) - tedy v drtivé většině - mu vyhověno nebylo. Proto se jediné vyhovující rozhodnutí jeví jako výjimka z judikatury obecných soudů vztahující se k právnímu posouzení věci stěžovatele a nelze tak přesvědčivě tvrdit, že stěžovatel neví, jaký právní názor o trvání jeho pracovního poměru je vlastně objektivně "správný".
IV.
Vzhledem k tomu, že základní práva a svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu